Poprvé od zhroucení Varšavského paktu se objevila možnost, že politika místní komunistické strany omezí v některé členské zemi činnost Severoatlantické aliance. Je to příspěvek české strany k oslavám dvoustého výročí narození Karla Marxe?
Pokud by mezi záměry budoucí (pokud tedy bude) vlády babišovců a ČSSD mělo patřit i posílení zahraničních kontingentů české armády, KSČM, zaznělo jasně a zřetelně, by vládu nepodpořila; což znamená, že vláda by nemohla získat důvěru a celá hora půlročních vyjednávání by se octla opět na začátku. Jasné vydírání ze strany KSČM – anebo legitimní požadavek strany, která nemůže podpořit vládní program, jaký neodpovídá jejímu stranickému programu? Oboje.
Budoucí (?) vládní partneři se zatím chovají velmi zdrženlivě, prý chtějí jednat; přičemž jasnější je ČSSD, jejíž předseda Jan Hamáček nedodržování mezinárodních spojeneckých závazků České republiky jasně odmítl.
Ale proč tento komunistický požadavek vyplul na povrch tak náhle až po měsících rozhovorů o komunistické podpoře či toleranci Babišova vládnutí?
To je, možná paradoxně, důkaz, důkaz vnitřní demokracie v jinak nedemokratické KSČM. Požadavek nejen na nenavyšování aktivity v NATO, ale přímo na vystoupení Česka z této organizace, je jeden z opěrných pilířů programu a přímo ideologie KSČM. Věrchušce strany je však ideologie ukradená – ne však střednímu funkcionářskému aktivu, ne však řadovému členstvu.
Lidem v čele komunistické strany jde však o koryta a ve státní správě – v poslední době to říkají docela otevřeně – a na jakýkoli pilíř bolševického programu jsou ochotni zapomenout; proto se požadavek na nenavyšování zahraničních kontingentů Česka v rámci NATO dosud nikde neobjevil.
Na zasedání ústředního výboru KSČM se však, jak přiznal sám předseda Vojtěch Filip, „rozpoutala bouře“. Po neúspěšných volbách a po sjezdu, kde pozici šéfa partaje obhájil jen s odřenými zády, si Vojtěch Filip nemohl dovolit horoucí protiatlantické city uvnitř strany dál ignorovat.
Přitom jeho přání, také horoucí, je, aby už se to, pro pána Marxe!, dál nezdržovalo a komunističtí papalášíci mohli zasednout ve vyhlédnutých funkcích v orgánech státních podniků a v úřadech českého státu. Těžký je život předsedy „revoluční“ strany, která chce být součástí establishmentu.