Před několika dny jsem se zúčastnil setkání bývalých spolužáků z gymnázia. Od maturity utekla řada let, a spolužačky se proto vyptávaly už nejen na děti, ale i na vnoučata. Viděli jsme se po pěti (někteří i po deseti) letech, a tak samozřejmě každý referoval, kde momentálně pracuje a co dělá. Ještě jsme se naštěstí nedostali do stadia líčení zdravotních problémů (i když důvodem jedné absence byla operace kyčle). Stejně jako při minulých srazech se člověk vždy něco o svých spolužácích dozví. Tentokrát bylo pro mne novinkou, že vedle mého biřmovacího kmotra čtyři roky v lavici přede mnou seděl synovec nedávno zemřelého jezuitského kněze.
Po setkání následovala záplava e-mailů s fotografiemi pořízenými mobily během večera. Jeden spolužák, do kterého bych to nikdy neřekl, to doprovodil slovy vystihujícími atmosféru setkání: „Díky vám (a obzvláště těm, kteří připravují společné akce) za hezký večer. Je to velký dar od Pána, stejně jako to, že v mé třídě bylo a je tolik muzikantů a přátel hudby, jako asi v žádné jiné. Velmi si cením toho, že vcelku nikdo nepřišel nekompromisně šířit své politické názory a stížnosti na zdraví a svět – že by i to svědčilo o celkovém uklidnění a ústupu tendence k vytahování kravin, co nikam nevedou? Je a bude to určitě nadále potřeba.“ Lépe bych to nezformuloval.