Jako vtip to bylo dobré, nesmět na ulici a chodit s hadrem přes pusu (ještě nedávno se to zakazovalo, mít na demonstracích zahalený obličej, to směli jen příslušníci zásahových jednotek); uzavřené hranice, nejdřív zčásti a potom úplně (přitom ještě nedávno se řešilo, jak dostat do Česka více cizinců, aby nahradili chybějící domácí výrobní sílu; čekám, kdy na hranicích přibudou i drátěné zátarasy, vlastně ne, ty se stavějí proti imigrantům, jenže ani imigranti teď nejsou, všechno je jinak).

Jako vtip to bylo dobré, ale už je toho moc, trvá to dlouho. V rodinách, jak se dozvídám z médií i od některých přátel, roste nervozita. Z médií se dozvídám o nárůstu domácího násilí, což mě děsí, v rodinách slyším, jak muž mi říká do telefonu, když manželka poodejde: „Někdy bych ji zabil!“.

Zato jinak karanténu prožívají lidé bez partnera, tedy tak řečení singles. Trefná mi připadá charakteristika, kterou mi poslal jeden z nich: „Pokud hovoříte k zvířatům, rostlinám a věcem v domácnosti, je to normální; odbornou pomoc prosím vyhledejte, až vám začnou odpovídat. Vaši přetížení psychiatři.“

Ovšem ještě že máme vládu. Vláda vládne, jsme rádi, že aspoň někdo vládne, bezvládí by bylo v této situaci to nejhorší. Ale ta nepřehledná změť příkazů, nových příkazů a změn dřívějších příkazů moc důvěry nevzbuzuje: jeví se mi jako skladiště rozumných opatření, inkompetence, zmatku a servility vůči Číně. A hlavně a stále nových tiskových konferencí. Například dvojministr Karel Havlíček oznámil podporu pro živnostníky, aby nezkrachovali; všichni se zaradovali, nejvíc občané Prahy, kde je živnostníků nejvíc; pak se ukáže, což Havlíček nevěděl (nevěděl, jistě ne zatajil), že když na to vláda použije peníze z evropských vyrovnávacích fondů, což byl její záměr, Praha jako jeden z nejbohatších regionů v Evropě, z nich čerpat nemůže... Prý se přijme ještě jeden program speciálně pro Pražáky... A takových příkladů by bylo možné uvádět spoustu.

Kromě vlády, o které se, to nezapomeňme, říkalo, že ona je tím nejlepším krizovým štábem, máme už skutečný krizový štáb a ještě jakýsi užší krizový štáb – ti všichni nás zahrnují péčí a pořádají o tom tiskové konference.

Jen dosud nejhovornější představitel státu, totiž prezident republiky, kromě jednoho projevu (který byl předním politologem označen po právu za nikoliv prezidentský, nýbrž strejcovský) teď mlčí. Na mou duši: jeho projevy mi nechybějí!  

Jako vtip nebo jako bojové cvičení to bylo dobré, ale teď už to začíná být duchovní cvičení. Boží vedení k mravní obrodě. A jak to bývá: k pádu i k povstání; neuvěřitelně vzrostla ohleduplnost a obětavost mezi lidmi, stejně tak ale i agresivita a sobectví.

Kdo vytrvá až do konce, bude spasen.