Nezlobte se na mě, prosím, ale tohle už je NAPROSTÉ ŠÍLENSTVÍ.
Sedmadvacetiletý, na třicet let odsouzený „transsexuální“ zločinec – tedy muž, který se cítí jako žena v mužském těle, byl/a, podle svého přání poslána k odpykání trestu do ženské věznice; americké úřady netrvají, na rozdíl třeba od české legislativy, na provedení operace, a na základě rozsudku tamního soudu musí pro zařazení mezi muže či ženy stačit, abych tak řekl, čestné prohlášení dotyčné osoby...
Odsouzený muž se tedy cítí jako žena – ale to mu nebrání souložit jako muž: ve volných chvílích přivedl v kriminále ne snad jen jednu, ale hned dvě své spoluvězenkyně do čeho? Do jiného stavu. Při sexu konaném prý za souhlasu obou žen. Ach jo. Připomíná mi to jednu moji studentku na MUNI v Brně, která se – už před lety – chlubila, že jezdí ráda do Vídně do gay klubu, protože tamní členové nejsou rigidní a vždycky tam najde příležitost pro výborný sex.
Zpět do Ameriky. Z obav o těhotenství dalších trestankyň převedla vězeňská správa v New Jersey dotyčné mužské tělo s ženskou duší do mužské věznice. Něco jako pozdní vítězství biologie nad ideologií, řekl bych?
V mužské věznici prý odouzenec/kyně trpí (tak to je první věc v celé kauze, které se nedivím, to asi ano) a žádá o navrácení zpět mezi ženy.
Po přečtení takovéto zprávy si musím umýt obličej studenou vodou a jít se na chvíli projít na čerstvý vzduch, abych přišel zase k sobě.
Co dodat? „Příroda, jo ta se umí ozvat,“ zpívá se v jedné staré písničce Voskovce a Wericha. „Těžko jí odolat, když přijde čas.“