Všechno má podobu spíš jakéhosi varování, nepříjemného – ale jen varování.
Covid-19 se vrací, prožíváme novou vlnu nákazy, netypicky uprostřed léta – ale průběh je mírnější, než byl dřív, a nemocnice nejsou zahlceny případy těžce nemocných…
Ceny všeho na světě se utrhly ze řetězu, zveřejňovaná data o inflaci nám připomínají spíše čísla, jaká jsme znali z Jižní Ameriky a jiných podobných neklidných regionů – ovšem nikdo tu neumírá hladem, všichni to tak nějak zvládáme, i když i při nákupu základních potravin už uvažujeme trochu jinak, úsporněji než dřív. Potravinové banky, přes potíže, stíhají pomáhat těm nejpotřebnějším, ale mnozí z nás mají, jak se zdá, peněz dost a tržby cestovních kanceláří trhají rekordy…
Stejně tak hrozba studené zimy: bude dostatek plynu, nebo nebude? Zmrzneme, nebo nezmrzneme? Nikdo neví! Ale evropská komise i jednotlivé vlády se připravují na nejhorší, hledají alternativy, a zdá se, že i tato hrozba se nějak zvládne – pokud ovšem omezíme svůj dosavadní bezbřehý konzum. Snížíme-li svou spotřebu plynu o 15 procent, bude situace zvládnutelná, slyšíme od české vlády i od evropské komise. Jednotliví, i vysocí, představitelé nás informují, jak se sprchují kratší dobu a při čištění zubů že nenechávají po celou dobu téct kohoutek; zároveň se ale oznamuje, že jaderné elektrárny v zemích, kde chtějí odejít od jádra, budou asi v provozu delší dobu – a těžba uhlí roste, uhelné doly, které se kvůli Green dealu měly už už zavírat, se budou zavírat později...
Jako bychom dostali – novou? poslední? – příležitost, jako bychom slyšeli varování: ne, nejste tu na zemi neomezenými pány. Uvědomujete si to? Co z toho pro vás plyne?