Před porodnicí v jednom městě dlouho stával aktivista a volal, doslova křičel žalmy i jiné modlitby: bojoval tak proti potratům. Modlitba je jistě správná a na výsost ušlechtilá aktivista, ale ne tak, aby škodila. Aktivistovi bylo mu řečeno, že jeho hlasitý křik ruší pacientky, často po závažných gynekologických operacích, a také lékařský personál; vždyť zachovávat ticho u nemocnice je cosi, co se snad všeobecně respektuje… Ne! „Já je kromě jiného svojí modlitbou také trestám, zaslouží si to. Kdybych mohl, vypálil bych tu nemocnici do základů!“ Vypálil bys? Ale nemůžeš? Bůh může? „Samozřejmě, Bůh může.“ Tak vidíš, Bůh může, ale neudělá to.

Vrcholný vrchol pýchy, vrchol všech vrcholů, je, když nějaká lidská bytost převezme za Boha jeho aktivitu, když se rozhodne jednat tam, kde Bůh přestal plnit svoje povinnosti a nekoná, když se člověk rozhodne nahradit samotného Boha. Ale ne v dobrém, nýbrž v zlém. Dějiny lidstva jsou žel plné takových napravovačů; i u nás máme jeden z velkých příkladů, když pohrobci Jana Husa vyhlásili, „aby hříchové smrtelní byli trestáni“ i rozpoutali teror a vraždění v celých Čechách a svoje „dobro“ vyváželi i do Evropy – Boží bojovníci…

To mne napadá nad zločinem dvojnásobné vraždy z nenávisti, který se vyšetřuje v metropoli nám nejbližšího sousedního státu.

Vražda je šílený zločin. Ať už si někdo o nějakém lidském jednání myslí cokoli, sotva může neuznat, že vražda je ještě horší zločin. A přesto vraždí. Ve jménu řádu, ve jménu pořádku, ve jménu samotného Boha, který je příliš tolerantní...

Bůh okamžitě netrestá. Ani vraždu. I zabít sebe musel bratislavský napravovatel světa docela sám.