Prohlubující se zadlužení českého státu, na které si začínáme zvykat jako na samozřejmost či dokonce nutnost, je skutečně velký problém. Okolnosti jsou těžké, nechci teď hodnotit, kdo za to všechno nejvíc může. Politici prakticky v celém demokratickém světě udělali v posledních desetiletích tu kardinální chybu, že svůj politický úspěch spojili se sociálním korumpováním voličstva.
Stát je dnes pečovatelem, tatínkem i maminkou, vychovatelem k mravnému jednání, usměrňovatelem biologických daností, dozorcem nad nezávadností veřejného diskurzu – ale především garantem slušné životní úrovně. Ta v očích obyvatel zahrnuje leccos a naplnění těch „leccos“ je po politicích vyžadováno a nenaplnění voličsky trestáno.
Žádná vláda, včetně té nejpravicovější a nejzodpovědnější, se téhle úžině se skalisky nevyhne a úplně každá na nich zákonitě ztroskotá. Za cenu stále rostoucího dluhu.
Pejsek, když ho naučíš na šunčičku, taky granule nežere. Jenže jeho stačí nechat vyhladovět, což se u voličstva politickým rozhodnutím realizuje těžko. Ale raketou zpoza kopce se to naopak udělá snadno; tím ovšem nechci to bolestivé řešení přivolávat...