Většinou nadáváme. Znám moc málo lidí, kteří by pořád na něco nenadávali.
Vzpomínka: jeden můj známý, vlastně jsem ho ani příliš dobře neznal, znali jsme se jen letmo, mě potkal na České a hned mi podával stokorunu. To byly tenkrát o hodně větší peníze než dnes. „Co je? Co je?“ zeptal jsem se. „Ber, vyhrál jsem v loterii, šílený peníze.“ A už zas strkal ruku do kapsy, jak jsem si teď všiml, docela vyboulené, a vyndával další stokorunu a hrnul se k nějakému dalšímu svému známému, kterého zahlédl na druhé straně ulice: „Na, vem si, vyhrál jsem v loterii!“
Ano, není těžké uhádnout, kam mířím, když vytahuji ze své paměti tuto historku. Většina z nás, kdo nemáme žádné velké zdravotní nebo vztahové trápení, může popravdě říct: „Vyhrál jsem v loterii.“ A pohlédneme-li, třeba jen krátce, na zpravodajství ze světa, musíme říct totéž. Vyhráli jsme – a myslím, že bez nějaké velké vlastní zásluhy – k životu šťastnou zemi, jejíž problémy a starosti musejí připadat směšné většině obyvatel světa…
Kdo řídí výhru v loterii? Náhoda, no jistě. Náhoda je mocná paní, ale pro křesťana podezřelá. Podezřelá z toho, že neexistuje, protože nic není náhoda a všechno, až po ten nejmenší detail, řídí sám Bůh.
Bylo by to pro nás asi pohodlnější, kdyby svět řídila a se vším i s námi si hrála náhoda – Náhoda s velkým N a velikými křídly, která přiletí a odletí a už se neukáže...
Jenže ne, budeme tázáni. Nejen na své skutky, ale i na to, jak jsme využili svoje zdraví, i na to, jak jsme naložili s tou okolností, že žijeme v zemi, jejíž problémy musejí připadat směšné většině obyvatel světa.