Prezident republiky Petr Pavel zažil po supertrapné kauze s kandidaturou soudcem Roberta Fremra do Ústavního osudu na přelomu měsíců srpna a září další nepříjemnou zápletku. Zákon k důchodové reformě, který znamená omezení valorizace a znevýhodnění odchodu do předčasného důchodu, sice podepsal, ale po menším odkladu a – s výhradami.
Výhrady sem anebo tam, zákon platí a z hlediska legislativního procesu je úplně jedno, co si prezident při jeho podepisování myslí, respektive co říká; to co říká, se nakonec projeví jen na jeho prezidentské prestiži, a ta utrpěla zřetelný šrám. (Což je mi ovšem moc líto, protože já mu, na rozdíl od některých lidí z mé názorové bubliny, prosím, fandím…)
Předchozímu prezidentu Miloši Zemanovi se kromě jiných „úspěchů“ podařilo přesvědčit národ, že hlava státu je z titulu své funkce univerzální génius: zkoušel ministry všech rezortů, jednoho po druhém, ze znalosti jejich oborů, a když se mu zdálo, že kandidát na ministra svému oboru, který sám prezident nevystudoval, dostatečně nerozumí, tak jej nejmenoval, ať už šlo o kulturu či o životní prostředí. A sám se i jinak s velikou autoritou vyjadřoval ke všemu, od pojišťování výbušnin po operace genitálií.
Takového pojetí by se měl Petr Pavel co nejrychleji zbavit; spíše než generální ústřední světaznalec je prezident něco jako vrcholný státní notář, který svým podpisem stvrzuje, že legislativní či úřední postup proběhl v pořádku, a nepřebírá zodpovědnost za fungování dotyčného zákona; podle naší ústavy vládne Strakova akademie, ne Hrad.
Petr Pavel se obklopil množstvím skutečných odborníků, ale jejich – jistě odborné – rady jej někdy vedou na scestí; protože, jak se ukázalo právě na případě Roberta Fremra, nikdo, ani ten největší odborník, nemůže myslet na všechno.
Důchodovou reformu pro prezidenta posoudil Vladimír Bezděk, náš nepochybně nejlepší odborník v dané věci, a našel v něm nějaké nesmysly (což, obávám se, pro fachmana Bezděkova formátu a při současném nervózním pobíhání vlády kolem státních peněz nebylo příliš těžké): za určité situace by nová legislativa mohla být pro státní kasu navíc zátěží, místo aby jí ulehčila.
A co teď prezident? Nepodepsat? Nula, jako by se nestalo: nedá se předpokládat, že by vláda obtížně vyjednaný návrh vrátila na začátek, ale použila by svoji sněmovní stoosmičku a Pavlovo veto přehlasovala.
Petr Pavel se tedy chvíli vykrucoval, domnívaje se – mylně – že si tak zachová tvář: možná podepíšu, možná nepodepíšu (doslova jako chytrá horákyně, jak to žel, říkám to nerad, trefně charakterizovala předsedkyně největšího opozičního poslaneckého klubu Alena Schillerová).
A potom podepsal.
Podpis zdržel o den, platnost zákona o měsíc. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka před nás položil vizi tisíců pracujících, kteří předtím do předčasného důchodu ani jít nechtěli, žádost si ani dosud nepodali, ale teď využijí získaného jednoměsíčního času a vezmou důchodkový úřad útokem. Škodu, která tak vznikne státnímu rozpočtu, vyčíslil třemi až čtyřmi miliardami…
To už je téma na další komentář: že zákon, který vláda předložila a Parlament přijal, měl prezident honem honem podepsat, tiskárna honem honem hodit na papír, aby mohl vyjít ve Sbírce zákonů doslova v posledních hodinách srpna – a začít platit od 1. září.
No. Při takových poměrech se člověk nakonec ani nemůže divit, že prezidentu republiky se nechce dělat ani ne státního notáře, spíš jakéhosi vládního podpisovače. Nebo spíš podpisálka.