„Půjdou od válu!“ touhle větou zakončoval můj dědeček svůj novoroční proslov k perspektivám komunistického režimu. Budiž řečeno, že se naplnění své vize po desetiletích čekání dočkal.
Po proběhnuvších polských volbách všechno nasvědčuje tomu, že po osmi letech půjde „od válu“ sociálně-konzervativní strana Právo a Spravedlnost (PiS). Ne snad proto, že by volby prohrála, naopak zvítězila se zhruba pětiprocentním náskokem a po osmi letech vládního angažmá je to zajisté dobrý výsledek. A dokonce ani proto, že by se nemohla pochlubit kladnými výsledky svého vládnutí. Za normálních okolností by bylo možné očekávat jednání s menšími stranami a vytvoření vládní koalice. Jenže to by si během uplynulých let PiS nesměla udělat zaryté nepřátele prakticky ze všech potenciálních koaličních partnerů.
Ani protivníci současné vlády nemohou popřít, že Polsku se v mnoha ohledech daří. Statečný a příkladný má vláda postoj ke konfliktu na Ukrajině. Přijetí dvou milionů válečných uprchlíků je rovněž chvályhodný počin. Zemi se ekonomicky daří, příjmy polských domácností rostou. Při pohledu z Čech můžeme jen závidět. Poláci díky své historické zkušenosti nekopírovali chybnou energetickou politiku Německa a dávno před konfliktem na Ukrajině pracovali na své energetické nezávislosti na Rusku. V zemi, kde je poměrně běžné stávkovat, se v posledních letech nestávkuje. I ta soudní reforma, kvůli které je polská vláda na pranýři, je potřebná. Jen není taktické ji prosazovat s nasazením buldozeru.
Co tedy vedlo k oslabení PiS? Únava voličů z dlouhého vládnutí strany, konfrontační styl PiS a jisté „zpanštění“, kterému se dlouho vládnoucí strana nedokázala vyhnout. Nepřehlédnutelné „osedlání veřejných médií“ vládnoucí garniturou. Ale také zpřísnění zákona o potratech, o kterém na žádost soukromé iniciativy (nikoliv vlády) rozhodl polský Ústavní soud (podle některých analýz znamenal tento krok několikaprocentní ztrátu podpory PiS) či setrvalý tlak vedení EU, kterému byla svébytná a sebevědomá politika polské vlády trvale trnem v oku. Otevřená podpora lídra polské opozice a jejího přítele Donalda Tuska ze strany Ursuly von der Leyenové hraničila s vměšováním do interních záležitostí Polska.  
Všechno výše uvedené je pravda, ale něco v tom výčtu chybí. V Polsku se podle mého názoru odehrává velký kulturní střet a také z něho pramení ona urputnost a nesmiřitelnost, proti které jsou „plamenné“ řeči Andreje Babiše a diplomatičtější reakce českého premiéra Fialy pouhým škádlením.
Před několika lety navštívil Polsko Rod Dreher, americký konzervativní spisovatel a publicista. Od mladých aktivních katolíků opakovaně slyšel, že jejich země nezadržitelně směřuje ke kulturnímu zlomu, kterým si právě v té době procházelo zastoupením katolicismu s Polskem srovnatelné Irsko. Jakési implozi nominálně katolické, ale ve skutečnosti již výrazně sekularizované, hédonismem a progresivismem ve stále větší míře zasažené společnosti. Výsledkem bylo schválení potratové legislativy v referendu (Irsko tak učinilo plebiscitem jako pokud vím doposud jediná země na světě). Jako by se ta dlouhodobě zadržovaná masa ničivě rozmáchla po protržení dlouhodobě vyspravované přehrady! A jedním z beranidel, která úspěšně použila polská opozice, skutečně byl požadavek na změnu potratové legislativy, uzákonění registrovaného partnerství pro stejnopohlavní páry a další progresivní témata. Vehemence, se kterou se tak dělo, o mnohém vypovídá.
I kdyby byl tento odhad správný, bylo by z konzervativní pozice předčasné házet flintu do žita. Polsko se od Irska v mnohém liší, nachází se ve zcela jiném geopolitickém postavení, které bude kteroukoli vládu nutit zaujímat realističtější postoje. Významná je také role polského prezidenta, který díky svým pravomocím (širším, než má český prezident) může parlamentem schválenou legislativu až do konce svého mandátu v roce 2025 korigovat. Volební „nevýhra“, jak by bylo možno výsledek voleb pro PiS nazvat, může vést ke zdravé sebereflexi. Koalice stran, které spojuje především odpor k silnému protivníkovi, nemusí být nejpevnější. 
Poláci mnohokrát v dějinách překvapili. Povětšinou pozitivně. A tak nevidím důvod nevěřit úvodním slovům polské hymny: Jeszcze Polska nie zginęła, kiedy my żyjemy.