Politika nového (staronového, ale ve svém chování spíše nového) amerického prezidenta Donalda Trumpa je politikou, které se dřív říkalo politika velkého klacku. Kolumbijský prezident se pokusil chvíli vzdorovat, odmítal přijímat letadla s repatrianty, a dokonce se snažil o slovní šerm přesně v Trumpově duchu – ale nakonec se zcela podrobil.
Od února platí nová, velice drsná cla vůči třem největším obchodním partnerům USA; především vůči oběma sousedům, Mexiku (25 procent na veškerý dovoz) a Kanadě (10 procent na energetické suroviny a produkty, včetně uranové rudy – a 25 procent na všechno ostatní). Čína, které Trump v předvolebních projevech hrozil cly až 40 nebo dokonce 60 procent, „vyvázla“ nakonec velice lehce – s pouhou přirážkou 10 procent k dosud platným clům.
Politika velkého klacku má ovšem svá úskalí – každá velká hůl má totiž dva konce, a ten druhý, když se s holí moc silně mává, se může nepříjemně přiblížit k tomu, kdo drží hůl v ruce. O něco takového se ihned pokusila Kanada a chystá to i Mexiko. Kanaďané současně s americkými cly vyhlásili stejnou pětadvacetiprocentní sazbu do dlouhý výčet v Kanadě oblíbeného amerického zboží a kanadský premiér (pro Trumpa pouhý guvernér…) Justin Trudeau upozornil na růst cen v USA, které Trumpovy kroky vyvolají. Ale Trump zase řekl, že cla může ještě zvýšit.
A byli to čínští oficiální představitelé, kdo upozornil na to, že podobné celní války nemívají žádného vítěze.
Po Mexiku, Kanadě a Číně přijde na řadu Evropská unie. Myslím, že Trumpovy kroky, ať už budou jakékoli, Evropskou unii semknou tak, jak ještě nikdy nebyla.