Všichni prezidentští kandidáti se ve své předvolební kampani jednoznačně vyslovují, že patříme na Západ. To je dobře. Ovšem kromě dvou – Miloše Zemana, který je nad předvolební kampaň vysoce povznesen, ale víme, kam jeho srdce tíhne, a Petra Hanniga, který se vyjádřil, že je pro vyvážené vztahy, jak se Západem, tak s Východem. „To je přece rozumné, takový postoj,“ upozornil mě na slova kandidáta Hanniga jeden kolega. „Anebo snad není?“ dodal skoro výhrůžně. Ne, není, odpovídám, je to jen prázdná, líbivá fráze...

Číst dál...

Devět, tedy bez Zemana osm prezidentských kandidátů, to je, jak učí psychologové, ještě tak akorát možný počet, aby se vytvářela takzvaná falešná solidarita. Osm mužů zhruba stejného věku, žádný adolescent, žádný nemocný o hůlčičce, kteří jezdí z jedné společné besedy na druhou a stále znova se setkávají před mikrofony, jsou, před novináři i před veřejností, ve stejné situaci a to je sbližuje. „My jako budoucí prezidenti...“ řekl dokonce v jedné diskusi jeden z kandidátů. (TO UŽ MEZITÍM NENÍ PRAVDA: JAK SE PŘIBLÍŽILY VOLBY, KANDIDÁTI, NAPŘÍKLAD MIREK TOPOLÁNEK A JIŘÍ DRAHOŠ, SE DO SEBE PUSTILI JAKO PSI – poznámka redakce.) 

Ano, klidně by je mohli zvolit všechny dohromady a mohli bychom mít prezídium, jako měl Nejvyšší sovět, skutečná moc tehdy jako i dnes byla někde úplně jinde (než se nechal generální tajemník komunistů Michail Gorbačov zvolit za jediného prezidenta – ale to už byl konec Sovětského svazu).

Hannig je vdovec a nežije s nikým, Drahoš, Fischer a Hynek jsou poprvé ženatí, Horáček, Topolánek a Zeman opustili své první manželky a jsou ženatí podruhé, taky Kulhánek je rozvedený, ale podruhé se neoženil a se svojí současnou partnerkou žijí na hromádce... Porovnáváme prezidentské kandidáty jako v nějaké hitparádě, jako by o něco šlo. Minimálně polovina ze zpěváků však nemá žádnou šanci na titul Superstar. Ale lidi to baví, hledat si svého favorita a přemlouvat známé, aby hlasovali pro něj. Předhodili nám kost – a my jsme se do ní zakousli.

My věřící zjišťujeme, co si který z kandidátů myslí o manželství lidí stejného pohlaví (o potratech ani tak ne, už totiž víme, že je nikdo nezruší a nezakáže), ale zákony přijímá parlament a prezident je může jenom vetovat – ovšem pokud je nadpoloviční většina Poslanecké sněmovny zajedno, prezidentovo veto je smeteno ze stolu. Proč to připomínám? V českém ústavním systému nemá prezident příliš silnou pozici. A když slyším, co všechno si někteří lidé slibují od svého prezidentského vyvolence, jen kroutím hlavou.

Ne, prezidentská funkce je důležitá, nechci říkat, že je bez významu, ale působí především svým vlivem a příkladem. Jděme zvolit, vyberme si někoho, kdo neříká v Českém rozhlase „k...a sem, k...a tam“, někoho, kdo nechodí do Svatováclavské kaple odemykat korunovační klenoty úplně opilý, někoho, o kom po té předchozí volbě nemusel Nejvyšší správní soud konstatovat, že v kampani lhal – ale ne tolik, aby to ovlivnilo výsledek volby...

Ale věnujme více času modlitbě za prezidenta než porovnávání bezvýznamných kandidátů. A nemysleme si, že prezident může zásadně změnit legislativu nebo společnost.  

Zbývá mi sedm prezidentských kandidátů. Žádný z nich není má krevní skupina, žádný z nich nepředstavuje tragédii: vybírám si z nich podle jediného kritéria – podle toho, kdo má šanci ve druhém kole porazit Miloše Zemana. A to jsou dva, snad tři: Jiří Drahoš, Michal Horáček a snad i Mirek Topolánek. Ten z nich, který se dostane do druhého kola proti Miloši Zemanovi, získá můj hlas.

Číst dál...

V jednu hodinu ráno, po „neformální večeři“, kde se měla řešit problematika přijímání uprchlíků, působila, jak nám, ji ukázaly televizní záběry, ztrhaně i matadorka všech celonočních jednání, německá kancléřka Angela Merkelová (snad si myslela, že si v Bruselu odpočine od obtížného lepení nové berlínské koalice). Český premiér Andrej Babiš (zastávající svůj úřad – neboť nemá více než 50 procent – v rozporu s výsledkem sněmovních, ale zato v souladu s výsledkem minulých prezidentských voleb) se usmíval...

Číst dál...