Sice se říká (a slyšíme to hlavně od politiků, nevím, proč to tak rádi opakují), že v příštích letech nás čekají každý rok minimálně jedny volby (že tedy předvolební období je vlastně pořád), ale jedny volby jsou přece jen nejdůležitější, totiž ty, které u nás budou, nestane-li se něco opravdu nečekaného, už za pár týdnů: volby do Poslanecké sněmovny. Od jejich výsledku se odvíjí složení vlády – a vláda vládne, je to nejdůležitější nositel moci.
Často slyším od různých lidí: „Já nemám koho volit, z toho, co se nabízí, se prostě nic vybrat nedá...“ Tak to je logický povzdech, když si někdo stále myslí, že by mohl najít ideální stranu, stranu zcela bez chyby, stranu podle svého srdce. Ale to možné není – a nikdy ani nebylo. Nemůžeme najít ani člověka bez chyb a špatných vlastností – natož stranu!!! Prostě: volit můžeme jen menší zlo, jinou volbu nemáme – a i to menší zlo může být docela velké. Ovšem nevolit znamená taky volit, a to větší zlo: neodevzdaný hlas se vlastně rozpočítá na všechny úspěšné strany, což například může znamenat, že člověk dá třeba až 20 procent svého hlasu Kim Čong-unovi, korejskému diktátorovi, kterého u nás ctí a glorifikuje mocná a extremistická Komunistická strana Čech a Moravy.

Pro hledání správného voličského rozhodnutí je podle mého názoru důležitá ještě jedna okolnost, o které se téměř nemluví: vyvažovat pro a proti mezi různými politickými stranami je dnes už téměř nemožné; je třeba ujasnit si JEDNO kritérium, které je pro mě nejdůležitější, a pro to se rozhodnout.
Příklad: Mám-li třeba tři kritéria, tři myšlenky, které chci podpořit – musím si z nich vybrat jen jednu, která je pro mě absolutní prioritou – a ostatní, musím, žel, ponechat stranou...
Příklad: Je pro mě nejdůležitější říci NE bruselskému protikřesťanskému sociálnímu inženýrství? V tom případě nemohu volit KDU-ČSL, i když bych třeba chtěl, ani TOP 09, protože tyto dvě strany jsou probruselské až ke zblbnutí, a ze stran, které mají šanci dostat se do sněmovny, musím dát hlas ODS, jež má vůči Bruselu aspoň mírnou distanc – a musím s ní spolknout i leccos ošklivého.
Je pro mě nejdůležitější bránit návratu komunistické ideologie, která se k nám dere zpátky oknem i škvírami? Pak musím, rád nerad, volit TOP 09, jelikož ta jediná ještě důsledně nazývá komunistické zločiny komunistickými zločiny.
Je pro mě nejdůležitější, aby ve sněmovně byla aspoň jedna partaj, která se, třeba už docela zpanchartělým způsobem, ale přece jen nějak, hlásí ke křesťanství? Pak musím zatnout zuby a dát hlas KDU-ČSL, ať už v koalici s kýmkoli.
No, je to bída – ale je to tak.
Co jsme si vymodlili – respektive nevymodlili, to máme. Respektive nemáme. Sleduji slovenského prezidenta Andreje Kisku, je sice podruhé ženatý, křesťanskou víru nepraktikující – ale dělá tak dobrou práci, že nad tím, s mojí českou prezidentskou zkušeností posledních let, zůstává rozum stát. Říkal jsem jedné paní ze Slovenska: „Vy snad ani nevíte, koho tam v tom prezidentském paláci máte!“ Zasmála se a řekla: „Víš, jak jsme se modlili? Několik měsíců, tisíce lidí, spousta společenství – a jenom za to, abychom měli dobrého prezidenta...“
Ale prezidentská volba, to už je jiné téma. Zatím si musíme vybrat, koho do sněmovny.