Abych parafrázoval slova předsedy poslaneckého klubu Starostů a nezávislých Jana Farského: Dobrá zpráva je, že máme vládu s důvěrou a tím dobré zprávy končí.

Tím, že máme vládu s důvěrou Poslanecké sněmovny, jsme se po dlouhých měsících vrátili ke standardní evropské politice – premiér Andrej Babiš by, kdyby to bylo na něm, klidně vládl jen na základě prezidentského jmenování a bez důvěry sněmovny by se obešel; ale to by se s ním v demokratické části Evropy skutečně nikdo nebavil.

A špatné zprávy: důvěru získala vláda v čele s osobou trestně stíhanou kvůli závažnému hospodářskému deliktu; což je patrně jen vrcholek ledovce zlodějského, podrazáckého způsobu podnikání pana premiéra, člověka, který prokazatelně veřejně lhal a zapřísahal se při tom „na zdraví svých dětí“; máme vládu, která je závislá na hlasech komunistů, takových komunistů, kteří se klaní směrem ke Kimově Koreji a silně zasahují do vládní agendy, zejména v zahraniční politice; máme vládu, ve které není plnohodnotně obsazeno křeslo ministra zahraničí; máme vládu, jejíž složení, totiž obsazení dalšího důležitého postu, ministerstva spravedlnosti, se tragikomicky měnilo ještě v den, kdy vláda předstupovala před sněmovnu se žádostí o důvěru...

Předpokládal jsem, že hlasování o druhé Babišově vládě proběhne rychle: provládní většina byla již upečena, koaliční smlouva ANO – ČSSD podepsána, téměř-koaliční smlouva ANO – KSČM rovněž, šlo o pouhou – povinnou – formalitu... Ale konala se, nezapočítáme-li projevy prezidenta republiky, premiéra a čelných představitelů dalších dvou stran vládní většiny, debata zhruba dvanáctihodinová, jež skončila až dnes (12. července 2018) v 00:45 po půlnoci a v níž vystupovali, až na jednu výjimku, totiž bolševického poslance Miroslava Grebeníčka, jenom představitelé opozice; a ovšem vládní poslanci s replikami zvanými „věcná připomínka“ a výjimečně i s odpověďmi na vznesené dotazy. S jedním hysterickým výbuchem proti Miroslavu Kalouskovi (který jej přece nebude označovat za estébáka!) se ještě k mikrofonu vrátil Andrej Babiš.

Slyšel jsem na vlastní uši, v přímém přenosu, jen zhruba poslední dvě hodiny debaty. Po nich už následovalo  závěrečné hlasování: 105 pro poslanců pro vládu, 91 proti vládě, 4 chybějící – 2 z rodinných důvodů, jeden, totiž Milan Chovanec z ČSSD, jako výraz politického postoje, jeden, Zdeněk Ondráček z KSČM, snad jako výraz obecného znechucení světem.

Jsem rád, že si poslanci ODS, pirátů, KDU-ČSL, TOP 09 a Starostů a nezávislých dali tu „zbytečnou práci“ a podrobili vládu a okolnosti jejího vzniku důkladné kritice; právě v tom spočívá parlamentní demokracie. Byla to ovšem práce disidentská, bez viditelné možnosti něco teď, bezprostředně změnit – avšak práce o to důležitější: důležitá pro budoucnost, důležitá pro atmosféru ve společnosti; a důležité bylo i to, že další disidenti protestovali venku před sněmovnou a jejich hlasy doléhaly do jednacího sálu. Jak říkám: krátkodobá vize zlepšení se pro příštích několik let nerýsuje. Ale to neznamená, že nenastane.