V druhé půli června jsem strávil týden na moravském Slovácku. Nebudu tajit, že mne přilákal Strážnický festival. Prostě nádhera!

Jenže jsem si už v tom červnu nemohl nevšimnout, jak jižní Moravě chybí voda. Cestou jsme překonávali mostky, pod kterými se černala vyschlá koryta potůčků. Na zahradě u domu v Ratíškovicích, kde jsme bydleli, chřadla poslední vegetace a povrch připomínal pískovnu. Ulice se jmenovala hezky po moravsku U Jezérka, ale to jezírko připomínalo pomalu vysychající mokřad.

U Tvarožné Lhoty, na nádherném přírodním koupališti, vyschl přítok. Voda zatím v nádrži byla!

Tou dobou bylo u nás doma, na Rakovnicku, ještě hej! Dvakrát přišly bouřky a pěkně se zalilo. Jenže od té doby už taky nic. Ještě o kousek hůře jsou na tom v sousedním Lounsku. Tam ty bouřky nedorazily.

„Už to tady vypadá, jak u nás v Bulharsku před padesáti lety,“ říká mi paní sousedka, která se v Čechách vdala během studia na zemědělské univerzitě. A popisuje mi, jak to vypadá, když je takové horko a celé měsíce nezaprší. Tráva rovná se seno nastojato, na polích úhor, přežívají jen suchomilné stromy, v korytech potoků a řek prakticky nic neteče.

Vybavila se mi střední Itálie, konkrétně Rietské údolí, kde jsme loni v červenci týden pobývali. Teplota denně dosahovala 34 st. (rekord byl 37). Přes den v ulicích i na zahradách pusto, u domů zavřené okenice. Bazénů minimálně, voda je asi drahá! Spálená tráva, dávno sklizená a vyschlá pole. Les připomínal suchou, odrostlejší houštinu. A k tomu všudypřítomné cikády!

Už druhým týdnem u nás platí zákaz zalévání, napouštění bazénů a mytí vozidel vodou z povrchových zdrojů. Potoků, rybníků, ale i klasických domovních studní. Málokdo zákaz respektuje. Nejsme na to zvyklí. Přece nenecháme krásné trávníky na fotbalových hřištích uschnout, bazény zezelenat a vydřené úrody na zahradách je nám také líto. Jen ta auta, s těmi už jezdíme do myček.
Pitná voda z kohoutku totiž zatím teče. Na zalévání je drahá, ale jinak se až tak moc neděje, myslíme si všichni sborem. Jenže ono se děje!

Studie, kterou si Vodohospodářské sdružení obcí Rakovnicka nechalo vypracovat, hovoří o tom, že přibližně za dvacet let díky klimatické změně poklesne vydatnost stávajících zdrojů pitné vody na Rakovnicku o třetinu. A některé povrchové zdroje přijdou o vodu docela. Prostě se jen se zpožděním promítne nedostatek povrchové vody do nedostatku vod spodních. Řešením je napojení regionu na robustnější vodárenský systém. Levněji přijde napojení na severočeskou soustavu. Odhadem na sto milionů korun.
Aby se alespoň trochu zlepšila bilance povrchových vod, hodlá český stát v centru Rakovnicka vybudovat dvě vodní nádrže nákladem téměř 400 mil. Kč. Ani tato chvályhodná snaha však nezmění nic na tom, že nás v nejbližších letech čeká zásadní mentální změna.

Vypadá to, že budeme žít ve střední Itálii. Co se pracovního nasazení typického pro Apeninský poloostrov týče, přizpůsobíme se myslím snadno (někteří jsou dokonale přizpůsobeni již nyní). Ale na ono středomořské hospodařením s vodou, na to se nám věru nebude zvykat lehce!