Pietní akt na ploše starého ruzyňského letiště, u letounu, který se vrátil z Afghánistánu s ostatky padlých hrdinů Martina Marcina, Kamila Beneše a Patrika Štěpánka, byl – vzhledem k tomu, v jaké žijeme zemi a co obsahuje ruksak našich národních tradic, jak jej na sobě neseme – až neuvěřitelně krátký, důstojný a nepolitický. To je jistě zásluha velení české armády.
Vše trvalo jen zhruba půl hodny. Přítomni byli prezident republiky, premiér, předseda Poslanecké sněmovny – a mlčeli. Všechno, co by mohlo být řečeno politiky v takové chvíli, by byla jen fráze, řekla nám armáda.
Domnívám se, že právě účast na zahraničních misích – kde jde o život, ale kde se, jak je každému nepředpojatému člověku jasné, bojuje o naši vlast a o naše základní demokratické hodnoty – českou armádu krok za krokem mění, prohlubuje a zlidšťuje. Po předchozím smrtelném incidentu v Afghánistánu v roce 2014, kdy zahynulo pět vojáků, se zájem o službu v armádě nesnížil, ale naopak zvýšil. A zvýší se jistě i letos. Armáda bojuje, není tu proto, aby konala přehlídky a boj proti hrozbám, které cítíme všichni, nechala na jiných zemích. Národ, který není ochoten riskovat pro svoji svobodu, si neváží sám sebe – a kdo si neváží sám sebe, ten nemá ze života nic, i kdyby se topil v možnostech a požitcích a v blahobytu.
Slyšeli jsme, jak politikové mlčeli. Jediný, kdo mluvil, byl voják, voják v uniformě plukovníka se dvěma křížky na klopách. Hlavní kaplan Armády České republiky otec Jaroslav Knichal se nestyděl za svoji víru: nesnížil se k tomu, aby pronášel obecné fráze – právě takové, které by mohl pronést kterýkoli politik: četl slovo Boží, jež muselo jasně a přesně promlouvat ke každému nepředpojatému člověku, a mluvil jako kněz.
A můžeme jen matně tušit, jak hrozně by celý ceremoniál na starém ruzyňském letišti asi vypadal, kdyby nebyla tato možnost: kdyby armáda – z nějakých politických či jakých ohledů – neměla své vojenské kaplany.
Slouží jich dnes třiatřicet, jsou z osmi křesťanských denominací; nepolemizují spolu o rozdílných bodech nauky, slouží spolu, věřícím i nevěřícím. Zdůrazňují, že smyslem jejich práce je být s vojáky, být jim nablízku, být pro ně – a o Bohu začínají mluvit, až když o něm začne mluvit ten druhý. Ekumenismus v praxi, evangelizace v praxi, láska k bližnímu v praxi.
Důstojnost člověka v praxi.