Sedm let po vypuknutí krize je v Sýrii na pomoc odkázáno tolik uprchlíků, vyhnanců a obětí násilí, jako nikdy dříve. Polovina obyvatel musela v důsledku bojů opustit své domovy, mnozí vícekrát. Jen v prvním čtvrtletí roku 2018 bylo k útěku uvnitř Sýrie donuceno 920 000 lidí. Tolik, jako nikdy předtím. A kdo i v sedmém roce občanské války vydržel na místě, už dávno vyčerpal svoje úspory a proměnil na peníze všechno, co mělo nějakou cenu. Ceny potravin vzrostly, v porovnání s dobou před vypuknutím války, až o 800 procent. Kilogram rýže stojí dnes v některých regionech již 20 procent průměrného měsíčního příjmu. Ceny benzínu a oleje se zvýšily na desetinásobek.

Jen velmi málo otců a matek může tváří v tvář takovýmto cenám a při nezaměstnanosti šedesát procent zajistit život své rodiny prací vlastních rukou. Aby se o sebe mohla postarat, potřebovala by průměrná rodina v přepočtu 200 amerických dolarů měsíčně. Zpravidla však nemá k dispozici víc než 60 dolarů. I to nejbanálnější onemocnění je pro Syřany životu nebezpečné, jelikož nejsou s to zaplatit si léky.

Pomoc potřebuje odhadem 13,5 milionu lidí

Pomoc ze zahraničí tak v Sýrii každý den rozhoduje o životě a smrti. Caritas international zatím dokázala – bez ohledu na náboženství a národnost – zaopatřit desetitisíce lidí základními potravinami, jako je rýže, čočka a olej, a stejně tak hygienickými potřebami, matracemi a platbou nájemného. Pro pozorovatele zvenčí je překvapivé, jak často byla tato pomoc možná i při bombardování a požárech – a stále je. Potřeba je však tak obrovská, že humanitární organizace již nestačí zaopatřit všech odhadem 13,5 milionu potřebných. Jen počet lidí s postižením v důsledku bojů vzrostl od začátku války o 130 procent. V Damašku a okolí čeká dnes na protézu 300 000 lidí.

Tak musí i Caritas svoje omezené prostředky použít ve prospěch těch, kdo trpí největší nouzí a pomoc nejvíce potřebují, jako jsou například staří, nemocní a lidé s handicapem. Z toho ovšem plyne, že tomu, kdo byl „jen“ vyhnán ze svého domova, ale jinak netrpí ničím jiným, často pomoci nemůžeme, ačkoliv i takový člověk pomoc potřebuje, prostě proto, že chybějí peníze. Je těžké unést, že humanitární pracovníci mají v takových momentech svázané ruce, když se právě po cestě mezi zničenými skelety domů na vlastní oči přesvědčili, jaké je utrpení lidí i o tom, jak je jejich pomoc účinná.

Rostoucí únava lokálních pomocníků

Avšak tam, kde je k dispozici dostatek finančních prostředků, dostane se k obětem skutečně hodně pomoci. Caritas international pomáhá dnes už v devíti různých regionech v celé Sýrii – od Damašku až po Idlíb. Partnery na místní úrovni jsou kupříkladu Caritas Aleppo či katolická řeholní společenství, ale též jednotlivé osoby a občanské organizace sekulárního zaměření. Bez lokálních znalostí, dobrovolnického angažmá a bez zapojení společenských struktur, obecních rad, církevních organizací a místních pomocných výborů se v syrských podmínkách pomáhat nedá. Jen díky široce rozvětvené síti pomocníků lze pomáhat v celé Sýrii, protože žádná humanitární organizace nemá přístup k potřebným lidem ve všech regionech země, kde je tolik různých držitelů moci. Zvyšující se vyčerpání lokálních pomocníků, kteří jsou ovšem současně také oběťmi války, to je faktor, který nemůžeme podceňovat. Jako všechny humanitární organizace, i syrská Caritas stále znovu ztrácí spolupracovníky, kteří se ocitnou na útěku či prostě odejdou – a místa vyžadující odbornou kvalifikaci se pak jen těžko znovu obsazují.

Čím déle konflikt trvá, tím je potřebnější nalézat řešení přizpůsobená konkrétním potřebám lidí. Proto Caritas od roku 2014 vydává stále častěji a dnes už především poukázky, za něž si mohou lidé koupit zboží a služby v potravinářských obchodech, v lékárnách a v praxích lékařů. Na lokální úrovni je toho ještě hodně k dispozici. Nedostatek však stále znovu propuká, pokud jde o základní potraviny, jako je chléb, o zdravotnický materiál a při zásobování pitnou vodou.

Zůstanou jen staří a nemocní

Tímto způsobem pomoci se dá zabezpečit každodenní přežívání tisíců lidí. Ne však vytvoření životní perspektivy, jak by bylo naléhavě potřeba tváří v tvář kolabujícím základním službám, jako je vzdělávání či lékařská péče. Podmínky pro trvalý mír, a v tom jsou všichni experti zajedno, se v Sýrii v dohledné budoucnosti nerýsují, mimo jiné i proto, že válka je z velké části vedena prostředky, které odporují mezinárodnímu právu. Každopádně vytvoření jakéhosi neutrálního prostředí bez „horké války“, jak to nazývá OSN, se v tuto chvíli pokládá za možné. Avšak pro spravedlnost všedního dne, která by umožnila lidem opět žít v Sýrii, je třeba mnohem víc než jenom ukončit válku.

Sýrie potřebuje především hospodářský rozvoj, který by lidem umožnil, aby se vlastní prací mohli postarat o své rodiny. V opačném případě budou schopní lidé nadále zemi opouštět. Prakticky každý, s kým v Sýrii mluvíte, se nakonec zmíní, že uvažuje o emigraci – do Kanady, Austrálie nebo do Evropy; většinou tam odešli už někteří jeho příbuzní. Ve městech, jako je Aleppo a Homs, panuje v důsledku stálého ničení velká bytová nouze; na druhé straně je nápadné množství prázdných, uzamčených bytů v těch čtvrtích, které se vyhnuly bombardování. Obyvatelé je opustili kvůli nedostatku pracovních a životních možností. Bude-li současný trend pokračovat, zůstanou v Sýrii jen staří a nemocní.

Vykrvácení společnosti

Je jen těžko představitelné, že by se zemi, která před válkou patřila k nejrychleji rostoucím ekonomikám na Blízkém východě, mohlo podařit vrátit se vlastními silami na cestu hospodářského růstu. To je iluzorní už jen z toho důvodu, že Sýrie ztratila podle propočtů Světové banky v důsledku úmrtí, vystěhování a vyhnání přibližně 30 procent svého, jak se škaredě říká, „lidského kapitálu“. A mezinárodní společenství se nebude angažovat tolik, aby to stačilo pro nastartování růstu, dokud se Asadův režim bude i nadále držet u moci.

A režim, jak se zdá, i nadále dělá všechno pro to, aby ještě urychlil vykrvácení vlastní země. Tak letos v dubnu vyvolal pobouření dekret prezidenta Bašára Asada, který režimu dává možnost zabavit majetek uprchlíků. Pokud se majitelé do 30 dnů na místě neohlásí a nenahlásí svůj nárok na vlastnictví, připadne jejich majetek při nové výstavbě státu. Což je požadavek, který žádný uprchlík splnit nemůže. Přitom právě uprchlíky by měl syrský stát především motivovat k návratu. Zdá se však, že úmyslem režimu namísto toho je, v jeho vlastní mocenské logice, odstrašit ty, kdo se mu nejeví jako dostatečně loajální.

Autor je vedoucí Caritas international

Převzato z časopisu Salzkörner, Bonn, roč. 24, č. 3; překlad redakce Skleněného kostela