1.
„Dvě témata jsou u nás ve spolču tabu – politika a očkování. O tom se nemluví, to bychom se jinak dohádali,“ slyšel jsem nedávno. Je to u vás taky tak?
Příčinou není, že na tato dvě témata máme rozdílný názor (i když i to je myslím si chyba – máme být jedno srdce a jedna mysl!), jako spíš ten zvláštní, podivný, cizorodý fanatismus zastánců některých názorů; to je myslím kontraband ze zlého.
Zlý pracuje oběma rukama: jednou působí zlo – a druhou vyvolává přehnanou reakci proti tomuto zlu, až i ta reakce je zlo. Zleva a zprava – oběma rukama nás dusí.
Jednou rukou působí, že křesťanští politikové neřeknou jasné slovo, mlčí, anebo dokonce podporují zlo – a druhou, že právě to jasné slovo, které mu tak chybí, uslyší věřící člověk od někoho, kdo k takovému postoji nemá jiný důvod, než snahu získat křesťanské hlasy. Sám totiž podle křesťanské víry nežije a v Pána Ježíše Krista nevěří.
Kontraband ze zlého a cizí fanatismus se projevuje i v tom, že se dáme uhranout jediným tématem – jakkoli důležitým, třeba manželstvím jako společenstvím muže a ženy – a všechno ostatní necháváme stranou. Víra a život z víry má sice jen jedno téma, ale tím není nic dílčího, nýbrž jedině sám náš Pán Ježíš Kristus.

2.
O očkování dnes opravdu nebudeme mluvit. Zato se vrhněme do politiky. Největší zřídlo a kontroverze je u nás jeden politik japonského původu.
Žije Tomio Okamura jako vzorný křesťan? Nežije. Žije sám ve vzorném manželství, když se manželství tak zastává? Ani náhodou! Je pro něj „rodina na prvním na místě“, když to všude plakátuje? Není. Má kladný vztah ke katolické církvi či vůbec ke křesťanství? Nemá. Když se hlasovalo o dodatečném zdanění, tedy omezení náhrad (částečných náhrad!) za komunisty ukradený majetek církví, hlasoval spolu se sociálními demokraty a KSČM proti – tehdy ještě neobjevil potenciál (některých) křesťanských hlasů. Chce vystoupit z Evropské unie. Mám k Evropské unii jeden milion výhrad, ale vidím realitu. Coby malý desetimilionový ostrůvek vedle evropského kolosu bychom se neudrželi a nezbývá nám, než bojovat za své zájmy právě jen uvnitř tohoto kolosu – to pan Okamura neví? Ale jistě to ví, jen se obrací k negativním emocím a ne k rozumu svých potencionálních voličů. Hloupý není on, hloupí jsou oni. Je to vůbec skromný a nezištný politik, kterému jde o službu národu, odpovídá realitě ta role, do které se stylizuje? Ne. Tentokrát už to víc maskuje – ale jeho první politický subjekt, se kterým se dostal do sněmovny a který se mu pod rukama rozpadl, to byl jen jasný rýžovaci projekt. Jeho novou velevilu, spíš pevnost, v Praze v Tejnce panu Okamurovi nezávidím, ale věřit mu budu až tehdy, až všichni ti prostí, slušní, pracující lidé, jejichž jménem tak rád mluví, budou mít každý stejně velký dům jako on.
A islám. Když mluvíme o Tomiu Okamurovi, nemůžeme vynechat islám, další klubko jedovatých emocí, se kterým pan Okamura pracuje. Nenávist – to je ten produkt, který Tomio Okamura produkuje. Nenávist vůči islámu, jako vůči Romům – v tom není rozdíl...
Mohu mít strach z islámu, to ještě není hřích, zvláště když někteří (zdůrazňuji: někteří) muslimové strach kolem sebe šíří. Mohu chtít bojovat proti šíření islámu v Evropě. Ale jako křesťan nesmím pěstovat nenávist vůči nikomu, ani vůči nepřátelům. Naopak, jako učedník Pána Ježíše Krista, který na kříži umřel za všechny, mám všechny lidi milovat, včetně svých nepřátel. Tady se politický fenomén Tomio Okamura dotýká samotné podstaty, jádra našeho křesťanství, tady nás Tomio Okamura jako zlato v ohni zkoumá, zdali jsem křesťané doopravdy, nebo jen podle jména.