Nejvýraznější událostí na domácí politické scéně v minulém týdnu bylo rozhodnutí Senátu vrátit pandemický zákon zpátky do Poslanecké sněmovny. Je to výrazná prohra Fialovy vlády – vlády, která má přitom v Senátu většinu! Těch pětatřicet hodin obstrukce ze strany Okamurovy SPD, které si musela vládní garnitura ve Sněmovně vytrpět, padlo díky senátorům pod stůl, bylo docela k ničemu… Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek ihned řekl, že sněmovna senátní veto přehlasuje – to asi ano, dostatek poslaneckých hlasů na to vláda má – ale bude to „trochu“ bolet: Tomio Okamura už vyhlásil se má vláda připravit na opětovné dlouhé hodiny ve sněmovně,

Ach, ten Senát! Předseda vlády Petr Fiala přijal senátní veto s velkou pokorou, když je označil za „zpětnou vazbu“ – tedy za něco, co každý, a nejen vláda, potřebuje… Fiala skutečně není Babiš: ten by v obdobném případě začal křičet cosi jako, že Senát je jenom na obtíž, že brání vládě vládnout a přijímat zákony tolik potřebné pro čau lidi a že Senát je třeba zrušit…

V Senátu zaznělo skutečně ledacos V blbosti diskusního příspěvku před ostatními o dvě délky zvítězil senátor za STAN Michael Canov (který už vystřídal několik politických stran a uskupení), jenž v debatě prohlásil, že ani komunistický režim nezakázal lidem chodit do hospody, že prý platná epidemiologická opatření jsou největší omezené svobody od druhé světové války – elektrické ohradníky a střelba na hranicích ani justiční i prosté vraždy odpůrců režimu mu zřejmě nejsou proti mysli.

Ale i přesto: Senát skutečně je zpětná vazba, Senát skutečně komplikuje vládě vládnutí – ale právě v tom je jeho velký smysl. Člověk nemusí s výhradami Senátu souhlasit – mě například debata odpůrců zákona v Senátu nepřesvědčila – ale je dobře, že vláda má tento další „stupeň čištění“, další překážku, která posiluje fakt, že mezi vládní vyhláškou přijatou pouhou většinou ve Strakově akademii a zákonem je rozdíl. Ostatně právě přijetí novely pandemického zákona se zkrácenou debatou (okamurovci ji ale řádně prodloužili...), v režimu legislativní nouze bylo hlavní námitkou řady senátorů.

Senátor je jistě taky představitel politické strany, která jej nominovala a zčásti financovala jeho kampaň, ale je na ní daleko méně závislý, kampaň za své zvolení nevede v závětří houfu krajské stranické kandidátky, ale před voliče předstupuje jako osoba, sám za sebe, a to mu dodává zcela jiné sebevědomí a svobodu postavit se třeba proti sekretariátu vlastní strany.

Rozhodnutí Senátu padlo tou nejmenší možnou většinou, o jediný hlas. Možná – možná! – to byl hlas senátora, který se rozhodl po trapném excesu ministra zdravotnictví Vlastimila Válka, jehož debata k zákonu, který předkládal, tak nudila, že si hrál při ní na mobilu karty, což neuniklo pozornosti – ach, ten Senát!