Tak nám ve včerejším (8. 2. 2022) zpravodajství Česká televize naservírovala senzační zprávu o tom, jak jsou v Kanadě objevovány utajované hroby kolem internátních církevních škol pro indiány. Hodně emocí, fakta žádná, to vyvolává podezření a zvídavého diváka povzbuzuje k tomu, aby si sehnal a ověřil fakta sám ve volném čase, protože zaměstnanci média veřejnoprávního toho ani za peníze v pracovní době zjevně nejsou schopni.
Důvod, proč kolem – vládou přikázaných a většinou církvemi provozovaných – rezidenčních škol v Kanadě existují hroby, je jednoduchý a je popsán velmi přesně ve zprávě Komise pravdy a smíření (viz níže), která se této problematice věnovala a výsledky svého šetření transparentně zveřejnila. Příčiny, proč tato pohřebiště vznikala, byly prozaické – bylo to levnější a stát neměl peníze či je nebyl ochoten dát. Pohřbívání na obecních hřbitovech bylo také příliš drahé a stát je opět nechtěl proplácet, pouze výjimečně (str. 119), stejně tak nechtěl platit převoz těl do místa rodiště. Proto bylo běžnou praxí, že se pohřbívalo na školních pozemcích a tato levná možnost pohřbu byla využívána i pro zaměstnance a jejich rodiny. Pohřebiště tedy sloužilo nejen pro zemřelé chovance, ale i pro místní. Když se kupříkladu zavírala škola v Battlefordu v roce 1914, ředitel E. Matheson upozorňoval Úřad pro indiánské záležitosti (Indian affairs), že na školním hřbitově leží 70–80 osob, většina (tedy nikoliv všichni) bývalí studenti. Bál se, že pokud vláda nepodnikne žádné kroky k péči o toto pohřebiště, stane se z něj pastvina pro dobytek. Matheson měl k péči o pohřebiště dobrý důvod – byli tam pohřbeni i členové jeho rodiny (str. 119). Vykreslování těch pohřebišť, jako pokoutně zahrabaných utajených mrtvol studentů, jak se o to pokouší Česká televize ve svém zpravodajství, je v hrubém rozporu s fakty, popsanými a zveřejněnými (!) zmíněnou vyšetřovací komisí.
Jako šokující je zmiňována také vyšší úmrtnost v těchto zařízeních, chybí ovšem kontext. Graf ve zprávě uvádí data od roku 1921, kde je úmrtnost v ústavech skutečně dvakrát až pětkrát vyšší mezi roky 1921–1951, kdy se srovná s úmrtností v obecné populaci. Čísla za celou populaci jsou ale průměrem bohatších a zdravějších a chudších a častěji nemocných, adekvátní srovnání by přitom bylo spíše srovnání s druhou kategorií. Obecně vyšší úmrtnost mezi domorodci ostatně konstatuje i zpráva na str. 28, uvědomuje si tedy limity zvoleného srovnání. Jinou možností je srovnání s úmrtností v jiných ústavech podobného typu. Prezentování vyšší úmrtnosti v rezidenčních školách bez kontextu srovnání s jinými ústavy či porovnáním s úmrtností v skupinách s nižšími příjmy je sice možné, ale vypovídací schopnost takových dat je kvůli nepřesnému srovnání menší.
Při zběžné rešerši jsem nalezl disertační práci (viz níže), která se věnovala této problematice v českých zemích a prezentovaná čísla nasvědčují, že ústavní výchova v té době zdraví mládeže moc nesvědčila ani u nás. Vysoká úmrtnost nalezenců byla i v českých zemích ve druhé polovině 19. století (mezi 20 a 30 %, dokud se nalezenec počítal do deseti let věku, později mezi 20 a 12 %, když se počítal jen do 6 let věku, což šlo ruku v ruce s obecným zlepšováním zdravotního stavu celé populace).
Co se týče tvrdosti režimu v ústavních zařízeních v českých zemích, doporučuji nahlédnout do zmiňované disertace (str. 201 – 211). V tomto ohledu si byly patrně všechny dobové ústavy velmi podobné – dura lex, sed lex - a české nápravné zařízení se od kanadského příliš nelišilo. Co se týče sexuálního zneužívání, zpráva konstatuje několik desítek případů za 150 let existence, většinou ze strany civilních zaměstnanců. Opět ovšem chybí kontext – statistiky ukazují, že riziko sexuálního zneužívání dětí je v indiánských rezervacích vyšší než v běžné populaci, takže pokud nebudou k dispozici podrobnější data, nelze vyloučit hypotézu, že rezidenční školy mohly být nakonec bezpečnějším místem, nikoliv více nebezpečným.
Co se týče umisťování dětí do těchto škol, kanadská pravidla z roku 1894 přikazovala povinnou školní docházku. U těch, kteří ji nedodržovali, byla nastolena pravidla (str. 37), která podezřele připomínají pravidla soudobé sociální péče – „Pokud se smírčí soudce domníval, že o jakékoli indiánské dítě mezi šesti a šestnácti lety věku není řádně pečováno nebo není vzděláváno a že jeho rodič, poručník nebo jiná osoba, která má takové dítě v péči nebo je kontroluje, není způsobilá nebo ochotná zajistit výchovu dítěte, mohl vydat příkaz k umístění dítěte v učilišti nebo internátní škole“. (Mimochodem, nejčastějším důvodem odebrání dítěte z rodiny v dnešní ČR je „zanedbání výchovy“, 1 608 dětí v roce 2019). Zkrátka a stručně – tzv. „objevená pohřebiště“ u škol nebyla nikdy ani tajná, ani nelegální, jak naznačuje Česká televize, což si může snadno najít a ověřit každý v oficiální zprávě zmiňované komise. Děti byly z rodin odebírány stejně jako dnes kvůli zanedbání výchovy, režim byl z dnešního pohledu tvrdý, dobově ale standardní a běžný i na našem území. Co se týče dat o úmrtnosti a zneužívání, nelze je brát na lehkou váhu, potřebují ale preciznější srovnání.
Kdybych od České televize čekal objektivní zpravodajství, byl bych touto reportáží zklamán. Ale nejsem zklamán.
Zpráva Komise pravdy a smíření: https://ehprnh2mwo3.exactdn.com/wp-content/uploads/2021/01/Volume_4_Missing_Children_English_Web.pdf
Mgr. Martina Halířová, Sociální patologie a ochrana dětství v Čechách od dob osvícenství do roku 1914. Disciplinace jako součást ochrany dětství. Univerzita Pardubice 2009
https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/35197/Halirova_;jsessionid=A560964318E218FFC127CFE3CE8B8F9D?sequence=1