Lehce se opakovaně ukloním do několika směrů. A usměji se. Ten úsměv je zbytečný, přes roušku není vidět. Snad se jen trochu smějí oči. Takhle po obnovení bohoslužeb vypadá v našem kostele pozdravení pokoje. Důvody, proč tomu tak je, chápu. Přesto mám pocit, že mi něco schází.
Dnes ráno k nám na radnici přišel stálý dodavatel. Pár měsíců jsme se neviděli. Hnal se s širokým úsměvem a bez roušky přes kancelář a podal mi ruku. Přes různá varování jsem mu ji stiskl. A měl jsem z toho nefalšovanou radost a zvláštní pocit vzájemnosti.
Ne, gesta nejsou zbytečná! To jenom my jsme na ně v tom životním shonu a vybaveni moderní technikou pozapomněli.
A přitom to známe všichni. Vnoučata se k vám při hře každou chvíli přitočí a vklouznou do klína. Nebo se jen na chvilku přitulí. Chlapi se v hospodě poplácají po ramenou. Ženské se obejmou a políbí. Když se něco povede, dáváme si s kluky rukou „placáka“. S tím vším jsme si blíž a život je hned veselejší.
A tak bych se chtěl přimluvit, aby to „klaněcí“ pozdravení pokoje netrvalo moc dlouho!