Na senomatském náměstí, v těsné blízkosti školy, stojí farní kostel svatého Vavřince. Zmiňován je poprvé v roce 1310. Tehdy náležel Řádu německých rytířů.
Následně jej spravovali cisterciáci ze slavného kláštera v Plasích, avšak v době novější byl kostelem farním s místním panem farářem.
V obcích, které mají svůj vlastní kostel, se kromě posvícení, které připomíná den vysvěcení kostela, slaví také pouť. Termín jejího konání se odvozuje od světce či titulu, kterému je kostel zasvěcen. Nejinak tomu bylo v Senomatech, kde se Vavřinecká pouť slavila v neděli po 10. srpnu.
Bylo, ale už není. Podívejme se do historie, jak nám ji předkládá senomatská kronika.
V zápise z roku 1922, na straně 272 se pod názvem Zrušení svátků píše:
„Svátek hromnic dne 2. února, mariánské svátky dne 25. března a 8. září zrušeny a nemají býti dále svěceny. Ve školách, dílnách, továrnách od té doby jsou to všední dny. Přes to kat. farář v místě Jos. Chalupský s několika rodinami katolickými svátek světil.“
Rozhodnutím zákonodárného sboru československý stát rozhodl o snížení počtu státních svátků. Ne náhodou se jednalo o svátky katolické. Reakce P. Chalupského, senomatského faráře, kterého známe z předchozích vyprávění o našem městyse, byla jako vždy, k nelibosti místní radnice i pana kronikáře, jasná a odmítavá.
Samotné rozhodnutí se však poutí netýkalo.
Boj P. Chalupského, který ve svém úřadě zažil pád Rakousko-uherské monarchie i vznik Československé republiky, provázený silnou protikatolickou náladou, na Rakovnicku umocněnou značnou náboženskou vlažností obyvatelstva, skončil v roce 1924. V zápise z tohoto roku (na straně 280) čteme:
„Změna ve farním úřadě katolickém
Katolický farář Josef Chalupský v první polovině roku podal žádost do penze. V červnu jmenován novým farářem Václav Vlk, jenž se hned do fary senomatské i s kuchařkou přistěhoval. Oba faráři se brzy znepřátelili, tak že spolu nemluvili, jeden vycházel a vcházel vraty, druhý domovními dveřmi. V červenci odešel farář Josef Chalupský ku svým příbuzným na Moravu…“
Není přesně známo, odkud pan farář pocházel. Avšak kdekoli na Moravě si po senomatském angažmá musel připadat jako v ráji!
Ve školních statistikách z dvacátých let minulého století můžeme vysledovat trend v náboženské příslušnosti školou povinných dítek. Tak například v roce 1926, který se pro naše vyprávění stane klíčovým, bylo 33 dítek vyznání římsko-katolického, 28 česko-bratrského, 6 československého a 45 bez vyznání. O dva roky dříve byly děti navštěvující hodiny katolického náboženství ještě nejpočetnější skupinou.
Již v roce 1921 (na straně 263) připojil kronikář k obdobné školní statistice tuto poznámku:
„Zajímavo jest, že z rodin hospodářů nepřestoupila (pozn. myšleno z římsko-katolické církve k jinému vyznání či bezvěří), mimo rodinu Jos. Davida, mlynáře, Lud. Holé, maj. hospodářství, dále rol. Adolfa Trešla a Ad. Bařtipána, žádná jiná rodina – buď nepochopení doby neb nechuť k méně majetným třídám.“
Není tedy překvapivým sdělení, které v kronice čteme na straně 289 (píše se rok 1926):
„Nové spolky a organisace
V obci ustanovil se spolek „Bezvěrců“ a při organisaci Republikánské strany zemědělského lidu „Odbor pro zájmy venkovských žen“.“
A v témže roce předložil Odbor pro zájmy venkovských žen, který se hned po svém vzniku stal rozhodujícím hybatelem společenského a kulturního dění v obci, následující žádost (str. 290 kroniky):
„Přeložení místní pouťové slavnosti
Odbor pro zájmy venkovských žen podal počátkem června obecnímu výboru žádost, aby projevil souhlas s přeložením pouťových zábav – a hodů – ze srpna na neděli po 6. červenci jakožto Husovu pouť z důvodu, že v ten čas není naléhavých prací polních, v srpnu však žně a sklizeň polních plodin vyčerpávají síly hospodyň, mají-li i hostům v rodině posloužiti.
Obecní výbor souhlas projevil a veřejně dal vyhlásiti. Některé katolické rodiny s farářem ovšem „drželi“ přes to pouť Štěpánsko-vavřineckou. Mládeži odrostlé to konečně přišlo vhod. Tancovačky konány nyní v místě v neděli po 6. červenci a v srpnu opět a tancovali svorně katolíci, nekatolíci i bez vyznání.“
Ať už byl skutečný motiv podání žádosti jakýkoliv a odrostlá mládež jásala sebevíce, netušil tehdy nikdo, k jakému výsledku toto rozhodnutí povede.
Roky plynuly a v Senomatech se pořád slavily dvě pouti. Nový pan farář Vlk byl smířlivější než jeho předchůdce a zdálo se, že i druhá strana se pomalu smiřuje s tím, že přijetí nových pořádků nebude bezvýhradné.
V roce 1928 pan farář odešel (čteme na straně 316) a nový kněz se jevil být ještě mírnějším*:
„Odchod kat. faráře V. Vlka
Katol. farář Václav Vlk byl přesazen do kláštera v Bojné na Slovensku. Koncem roku prodal veškerý nábytek, kuchyňské potřeby a zařízení domácnosti a odebral se na vykázané místo.
Administrátorem ustanoven kat. farář z Olešné Ignác Slovák, jenž se do fary v Senomatech přistěhoval a do Olešné dochází.“
O dalším vývoji senomatská kronika mlčí. Naštěstí si můžeme vypomoci vyprávěním pamětnice, dcery z menšího hospodářství:
„Rodiče mi vyprávěli, že někdy kolem třicátého roku rozhodovalo obecní zastupitelstvo o pronájmu obecní půdy. My měli jen asi šest hektarů a půdu jsme potřebovali.
Na radnici nám řekli, že nám pronájem neprodlouží, protože na nás přišla stížnost od československých žen, že neslavíme pouť na Husa, ale držíme starou, Vavřineckou. A že tatínek dává čeledi na Vavřince volno.“
Držba půdy byla tehdy rozhodující a spor vyústil ve vzájemný bojkot pouťových oslav. Prvorepublikové nadšení pomalu sláblo, katolíků ubývalo. Přišla válka, tříletý politický zápas a předlouhá doba totality. Dnes nikdo přesně neví, kdy se v Senomatech pouť naposledy slavila. Snad na počátku šedesátých let?
Nabízel by se happy end. Obnovení pouti. Jenže kostel sv. Vavřince zeje prázdnotou a 6. července také nikdo neslaví. Panuje zvláštní bezčasí.
Je-li pouť jen příležitostí k pořádání tancovačky, pak není třeba se namáhat. Tanečních rejů máme v obci dostatek.
Je-li však něčím více, třeba tím, co přináší do místa požehnání, potřebuje ji naše, a asi každá obec, řečeno slovy oné dědičky malého hospodářství – jako prase drbání!
Rok 1945, str. 33:
„V rakovnické nemocnici zemřel 19. 5. zdejší farář Ignác Slovák, snášenlivý, mírný kněz ř.k.“
. . . . .
Další příběhy z duchovních dějin jednoho středočeského městyse ve 20. století viz
Senomatský svatý Jan,
http://sklenenykostel.net.h7.clevernet.cz/index.php/menu-duch/3365-senomatsky-svaty-jan
Senomatský boj o kostelík,
http://sklenenykostel.net.h7.clevernet.cz/index.php/menu-duch/3377-senomatsky-boj-o-kostelik
. . . . .