Oválná, potemnělá místnost připomínající zámeckou komnatu. Za stolem sedí dvě ženy a starý muž. Okna odráží záblesky životem tepajícího velkoměsta. Ten muž jako by nevnímal.
Mladší žena: „Slyšíš, Joe, takhle to dál jít nemůže! Naši významní podporovatelé a velká část členů se domnívají, že se tomu vyhýbáš. Ale ty nemůžeš ignorovat základní pilíř našeho programu!“
„Neignoruji to.“
„Půl roku, Joe. Půl roku jsi to slovo ani nevyslovil. Samé opisy, náznaky. Co se děje, Joe? Musím ti říci, že jsem sama zmatená – a zklamaná.“
„Josephe, já vím, že toho leží na tvých bedrech příliš,“ zapojí se starší z žen. „Není to tak snadné v našem věku. Ale musíme jít dál. Je šance, velká šance. To právo musíme učinit nezvratitelným. Teď a za každou myslitelnou cenu. Tak dlouho jsme bojovali.“
„Máš pravdu, ušli jsme dlouhou cestu, Nancy… jenom... jenom si nejsem úplně jist tím, kam nás zavedla.“
Mladší žena v zoufalém gestu rozhodí rukama a zvrátí se na židli: „Proboha, Joe! Snad jsi nepotkal nějakého pámbíčkáře?“
Stará žena: „Přece washingtonský arcibiskup…“
„Nancy, toho zvrhlíka mi nepřipomínej!“
Žena je chvilku zmatena, ale pak se v jejích očích objeví záblesk porozumění: „Nemyslela jsem McCarricka, arcibiskup Gregory…“
„Ale já jednou, Nancy, a Bůh ví, že to nebude trvat dlouho, nebudu stát před washingtonským arcibiskupem.“
„Už jsem slyšela dost! Ne, tohle nemůže být pravda. Já naprosto odmítám…,“ nedořekne mladší žena větu a zamíří ke dveřím. Muž mlčí, starší žena se ji marně pokusí zastavit. Zůstanou sami.
„Joe, co se stalo? Chápeš, jaké peklo rozpoutáš? Republikáni budou na koni, naše strana se rozštěpí
a většina, to je ti snad jasné, půjde za Kamalou. To bude smutný konec. Tvůj konec.“
Muž pomalu vzhlédne a a zadívá se ženě do očí.
„Ten malý kluk ze Scrantonu. To šťastné dítě, které věřilo svému tátovi a dědovi, které, na rozdíl od toho starého muže teď, vědělo, co je správné. Já jsem na konci cesty, Nancy. Ten mizera doktor Wolf se jako vždycky kroutil, ale nakonec to pustil. Tohle funkční období nedokončím.“
„To je mi moc líto, Joe.“
„Na zítřek svolám tiskovou konferenci. Nebudu stát v cestě, ale v potratové agendě už neudělám ani krok. Právě tohle nesmí být odkaz katolického prezidenta.“
Muž se zvedl, krátce pohladil sedící ženu po rameni a zvolna odcházel. Než došel ke dveřím, uslyšela větu zašeptanou někam dovnitř: „Ne, ten kluk si nezaslouží jít do pekla!“
Teprve v té chvíli si povšimla malé fotografie, kterou muž zanechal položenou na desce stolu. Fotografie šťastně se usmívajícího, desetiletého Josepha Robinetta Bidena.
Na druhý den sledovala viceprezidentka Spojených států amerických, Kamala Harrissová, končící tiskovou konferenci. Seděla sama ve své pracovně. V tu chvíli chtěla být sama.
„On se nikdy, nikdy nevzdá!“ blesklo jí hlavou. A nemyslela tím svého prezidenta.
V jiné části toho města zazvonil Nancy Pelosiové, předsedkyni Sněmovny reprezentantů, telefon.
„Ano, včera jsem s ním mluvila,“ odpověděla stručně do přístroje. „Ne, nic se s tím dělat nedalo. A upřímně, Bobe, velmi se obávám, že tím naše problémy nekončí.“ Pomalu zavěsila.
Už poněkolikáté dnes musela vynaložit úsilí, aby tu dotěrnou myšlenku zaplašila. Ještě by tak scházelo, aby začala tomu starému, unavenému bláznovi závidět!