Předmluva

Kdyby vám někdo řekl, že vám daruje svou nemovitost i s pozemkem, asi byste mu nevěřili. Každý sebemenší pozemeček, každá stavba, byť by se jednalo o kozí chlívek nebo polorozbořenou stodolu, má svou cenu.
Jenom gotický kostel svatého Vavřince, který přes sedm století stojí na senomatském náměstí, zdá se, svou cenu nemá. Osiřelý, opuštěný lidmi, kteří už Boha nehledají, se stal břemenem a ekonomickou zátěží, k jejichž nesení už katolické církvi nezbývají síly.
Stojím uprostřed chrámové lodi a snažím se představit si, čeho všeho byl tento kostel svědkem. A tak dovolte nenapravitelnému snílkovi, aby se s vámi podělil o několik dějinných střípků, které docela dobře mohly být skutečností.

Léta Páně 1298

Od jihu, tam, kde zalesněný hřeben uzavíral obzor, se ozval vzdálený dusot kopyt. Jezdec přijížděl po staré kupecké stezce. Pasovský, řekl si předák, když se v ohybu cesty vynořila jezdcova silueta a rozeznal plášť řádu německých rytířů.
„Pokročils!“ pronesl rytíř uznale, když sesedl z koně.
„Vítejte, urozený pane. Po stržení staré kaple se nemůžeme dočkat, až se nad námi opět rozprostře ochranná náruč tak mocného světce,“ odvětil Kryštof a zdvořile se uklonil.
Poddaní z místní vsi pod vedením stavitele prováděli dokončovací práce. Rytíř vešel do chrámu. Jeho oči si pomalu zvykaly na přítmí. S obdivem hleděl na krásu nevelkého kostela, který nahradil zchátralou rotundu. Elegantní žebra na stropě presbytáře a jejich rozmáchlé protějšky v hlavní lodi. Pohledem zachytil obdélný otvor v ostění jednoho z oken, bezmála tři sáhy vysoko. „Starý lišák, ten Kryštof, vždycky dovede spojit nutné s užitečným,“ pomyslel si. „Kdyby se snad ta ochranná náruč neukázala dostatečně pohotovou, poslouží tohle útočiště.“
Vyšel ven a rozhlédl se po siluetách dřevěnic obklopujících kostel. Směrem k potoku se v ranní mlze ztrácela silueta dívky s putnou v ruce.
Marie. „Nic bych za to nedal, že ji poslali, aby mi zmizela z očí.“ Nezlobil se, chápal obavy poddaných. Věřil tomu, že věrnost slibům složeným do rukou velmistra mu přinese Boží přízeň, ale o některých svých bratřích ve zbrani iluze neměl.
O měsíc později se konala slavnost, která v širokém okolí neměla obdoby. Do kostela kráčel průvod, který na místě nejčestnějším uzavírali vedle pražského biskupa Daniela představený plzeňské komendy a četní řádoví rytíři. Snad i právě korunovaný král Přemysl Otakar I., který řádu darováním této obce svou přízeň potvrdil, by si nenechal onu slavnost ujít, nebýt vážnějších vladařských povinností. Dav obyvatel z okolních vsí a samot, ba i z nedalekého města Rakovníka, kteří se sem seběhli, tvořil veliký zástup. Rychtář Kryštof na to hemžení shlížel z nedalekého vršku. V náručí držel svého jmenovce, vnuka a pokračovatele rodu.
„Ať tě Bůh a svatý Vavřinec chrání a ten úkryt, co jsem na staviteli za pomoci značné části úrody vyprosil, dá Bůh, nikdy nepotřebujete,“ šeptal ke kloučkově hlavičce a přitom se přistihl, že svým posledním slovům nevěří už ve chvíli, kdy mu vycházejí z úst.

O svátku svatého Vavřince, Léta Páně 1311

Berthold, opat premostrátského kláštera v Teplé, odložil svou berlu. Před oltářem se kupily plody polí, zahrad a sadů úrodné nivy Rokytenského potoka. Srpnové slunce pálilo a vesničané zmožení jeho žárem brali zavděk chladným přítmím chrámové lodi. Mše právě skončila a nastal čas vzít požehnané pokrmy a po úmorné robotě při sklizni se dosyta najíst a poveselit. Cítil povinnost říci poddaným několik útěšných slov.
„Nad vašimi hlavami od letoška vytesáno jest do svorníku klenby znamení našeho řádu. Všichni víte, že nepřicházíme se zbraní. Náš život se řídí heslem „Ad omne opus bonum parati“, které ve vaší řeči znamená „Připraveni ke každému dobrému dílu“. A věru na dobrém díle tvrdě pracujeme. Přinášíme vám vědění o péči o půdu, skot, brav i rostlinstvo, které nám Bůh ve své dobrotě dává. Nebyly by vaše obětiny tak hojné bez usilovné péče a vyučování našich bratří. Ale také bez potu a dřiny vaší. Avšak všechno světské v posledku pomíjí a mocné rody královské jakbysmet. Proto se s důvěrou svěřme do péče našeho nového krále Jana, ale především hledejme ochranu a posilu v modlitbě k našemu Pánu a pomoc u Matky Boží, naší nejmocnější přímluvkyně.“
Po krátkém čase se kostel vyprázdnil. Bratr Kassian, jeden z průvodců opatových a zároveň muž pověřený správou poddanských vsí podotkl: „Je to lid pilný a učenlivý a dá Bůh, že duchovního i hospodářského pozdvihnutí schopný. Věřím, že nebude trvat dlouho, kdy náš nový král toho nahlédne a práva městského vsi udělí.“ Opat se spokojeně usmál.

V roce 1420

„Dlouho se na kolové hradbě neudržíme,“ zavolal pacholek Josef.
„Aby to čert spral!“ ulevil si rychtář, „copak mohl někdo tušit, že se tak náhle po smrti krále Václava vyrojí takováhle sběř?“
„Chtějí Křivoklát, tady hledají jen jídlo a... ženské,“ řekl písař Ota, který stál rychtáři po boku.
„Nedáme jim ani jedno,“ zakřičel jeden z obránců a vystřelil z kuše na blížící se postavy.
Rychtářova žena Ludmila neponechávala pranic náhodě. „Máš čas do klekání, určitě ne dýl,“ řekl jí muž, když s ním o polednách naposledy mluvila. Stačil letmý pohled do jeho očí, aby seznala, že nemluví do větru. Ale dnes tam četla i něco dalšího. Odhodlání spíše než vzdor, který kdysi sálal z očí mladíka, když se jí po návratu ze zápasu s vlčí smečkou dvořil. A záblesk poznání, že tuhle smečku nezdolá. Chytil ji za ruku.
„Marek,“ mrkl na dvanáctiletého syna, „ať přinese žebřík. Všichni se tam nevejdeme. Ženy a děti, starce nech doma, těm neublíží, a kdyby, už teď klepou na nebeskou bránu. A Ondřeje, toho musíš vzít s sebou!“ přikázal nakonec. Objala ho. Pohladil ji, po chvíli se vysmekl a před odchodem řekl: „Pobijeme jich dost, aby na vás nestačili.“
Slunce se sklánělo k západu, když útočníci překonali hradby. Ludmila to poznala jen z hluku bitevní vřavy, která se ze všech stran blížila ke kostelu. Věděla, že teď muži, kteří nepadli na hradbách, svými těly brání to nejvzácnější. Své děti a ženy.
V tom zmatku se jí podařilo shromáždit všechny, kteří neprchli do nedalekého lesa nebo nepadli zákeřnými střelami nepřátel. Patnáct žen a čtyři tucty dětí. Děti mlčely, jen občas nějaké nemluvně zaštkalo a rychle bylo umlčeno. Ženy se modlily a vyděšené oči upínaly k sošce svatého Vavřince, kterou jedna z nich duchapřítomně přenesla z oltáře. Objala své dcery. Hluk venku pomalu ustával, až bylo ticho docela.
„Vyjděte ven,“ rozlehl se panovačný hlas. „Je po všem, vydejte jídlo a cennosti a nic se vám nestane.“
U vstupu se zvedla Ondřejova obrovitá postava. Bývalý žoldnéř se otočil na Marka. „Budeš mi nabíjet kuši, dokážeš ji natáhnout?“ Marek přikývl. Zkušená ruka zlehka pozdvihla kopí a Ondřej po několika schodech sestoupil k ústí schodiště. Ozvala se ohlušující rána. Husité vyrazili vstupní dveře kostela.
„Kde sakra jsou?“ slyšel Ondřej zřetelně. „Od hradeb jsem je viděl utíkat sem ke kostelu. Na sklepení to nevypadá,“ přemýšlel nahlas vůdce vetřelců a zdvihl hlavu. Netrvalo dlouho a našel otvor v ostění...
První útočník si ani nestačil uvědomit, co se děje, když mu hruď proklálo Ondřejovo kopí. Při pádu strhl muže, který postupoval za ním, a ten si na kostelní dlažbě zlámal vaz. Ozvalo se nepočetné klení. „Je jich málo,“ pousmál se pro sebe Ondřej a břímě odpovědnosti, které při pohledu na ženy a drobotinu cítil, se stalo lehčím. Natáhl ruku a opatrně převzal připravenou kuši. Neslyšně se sunul po schodech sotva jeden loket širokého schodiště a na jeho konci se v jeho zorném poli ocitl kousek dlažby před vyraženým vchodem do kostela. Uvnitř hořely louče a vrhaly divoce tančící stíny. Díky nim poznal, že někdo vychází. Zacílil a zmáčkl spoušť. Tětiva zadrnčela a kostelem se rozlehl smrtelný výkřik. Přes něho neprojdou!
Ludmila se modlila za svého muže. A za všechny, kteří teď leží kolem něj. Nemělo smysl si něco namlouvat, Zprava se ozvalo hučení a nedlouho potom praštění hořícího dřeva. „Podpalují ves,“ uvědomila si. Některé ženy začaly naříkat, ozval se dětský pláč. Vztáhla ruce k modlitbě právě ve chvíli, kdy husté kapky vytrvalého deště začaly dopadat na střechu kostela.

Vrchnost

„Neumíte si představit, jak pán zuřil,“ říkal právě rychtář skupince spiklenců. „Kdyby ho přitom šlak trefil,“ ulevil si mlynář Jíra, ale vzápětí se polekaně rozhlédl. Stáli v rohu pod dřevěnou kruchtou kostela, a byť byl pln hněvu, přišla mu vyslovená slova právě zde nepatřičná.
„Po takovém ohnivém neštěstí nám po právu byly berně na tři léta odpuštěny. Ale pán hrozí a nepřestává je vymáhat! Radši bych do úmoru v tom slunečním žárů dřel na poli, než se před něj znova postavit!“ zakončil svou řeč rychtář.
„Postavíme se mu, ale s jinou. Zbraní máme po chalupách dost. Ráno vytrhneme na panskou tvrz a Bůh dá, že se svých práv domůžeme,“ pronesl mlynář za všeobecného souhlasu.
„Hochhauser je velký pán, i na křeslo hejtmana rakovnického má zálusk. Vždyť, Jíro, držíš panský mlýn jen v pachtu. Aby se ti to nevymstilo,“ pronesl jeden ze starších. Ale jeho hlas na úrodnou půdu nepadl.
O rok později stáli na témže místě. Jeden chyběl. „Ty berně vás přišly draho. A mlynář, ten zaplatil cenu nejvyšší. Hranice pod ním ještě ani nevychladla!“ říkal jim farář přicházející ze sakristie.
„Pán ustoupil! A copak někdo mohl tušit, že Jíra posadí na střechu panské tvrze červeného kohouta?“ohradil se jeden z nich.
„Máte štěstí! Pánova dcera Johanka má laskavé srdce po matce pocházející z ušlechtilého rodu pánů z Krásného Dvora. Teď, když je Václav Hochhauser hejtmanem rakovnickým a potýká se s měšťany, převezme ona i naši ves. A když budete jen trochu rozumní, na staré sváry zapomene,“ řekl smířlivě farář Matouš a rychtář na znamení souhlasu pokýval hlavou.

Děvčátko
Své bosé nohy opatrně kladla na popelem zavátou dlažbu. Zuhelnatělými zbytky rámů oken pronikaly první paprsky ranního slunce. Zčernalá klenba nad její hlavou požáru odolala. Došla k oltáři. Do rukou brala zpřevrhané poháry. Byly prázdné. Na zemi ležela přezka od švédské uniformy. Neznala ji. Nevěděla ani to, že včera prošly její šesté narozeniny. Znala jen bídu, hlad, úzkost, bezesné noci v lesních úkrytech. Zarostlé a divoké tváře vojáků. A babičku! Jediné útočiště, jedinou náruč, která v jejím životě zůstala. Ale když se ráno probudila, byla ves pustá a babička pryč. Zesláblá hladem klesla na zem. Opřena o lokty těkala zrakem po stěnách, které kdysi zdobily fresky. V rohu chráněném žebrem stropní klenby spatřila požárem nedotčenou hlavu anděla. Díval se kamsi nahoru, tam, kde teď kralovala jednolitá čerň.
Na vchod padl stín. Vešel postarší voják ve zbroji. Když spatřil dívku, přeběhl po jeho tváří úsměšek a vykročil k ní. Neměla sílu utíkat, jen se schoulila, když ji hrubě uchopil za ruku a postavil.
„Nu räcker det,“ ozvalo se zezadu. Mladý důstojník trhl hlavou: „Försvinn härifrån!“ Voják neochotně pustil svou oběť a zamířil k východu. Když procházel kolem velitele, sjela jeho ruka k dýce. O mžik později dopadla na jeho bradu pěst a bez hlesu se skácel.
Olaf se otočil k dívce. „Gå! Gå!“ řekl a ukázal k východu. Jeho tvář byla unavená a nedokázala v ní vyčíst zhola nic. Vyšla do jasného rána, ale daleko dojít nedokázala. Posadila se pod křížem stojícím nedaleko od kostela, který jako zázrakem zkáze unikl. „Přivolej mi babičku... nebo maminku,“ zašeptala směrem ke kříži. Vzápětí ji objaly dvě jemné ženské paže.

Za císaře pána

„Zachovej nám, Hospodine,“ burácely varhany a do posledního místečka zaplněný kostel zpíval. V prvních řadách, v šedých vojenských uniformách seděli místní odvedenci, kteří obdrželi propustku z kasáren, aby se mohli před odjezdem na frontu rozloučit. Vojíni, nějaký ten kaprál. Jen úplně v vpravo, vzpřímený jak ztepilá jedle, stál Vojta Jelínků. Stázka na něm mohla oči nechat. „Můj, můj leutnant Jelinek,“ říkala si v duchu. „Až se z té války v zemi srbské vrátí, píšou, že do Vánoc bude dokonáno, možná z něj bude kapitán. A pak si ji přivede do chalupy! Nebo ne, jako kapitán jim přece postaví novou. Tam pod nádražím, aby to neměla daleko na vlak.“
To farář Chaloupský měl úplně jiné starosti. Jeho pohled klouzal po tvářích těch mladých mužů a chlapců, z nichž mnozí ještě nedovršili dvacátý rok. Znal je odmala všechny. Ze školy, kde vyučoval náboženství, z kostela, kde polovina ministrovala. Z pravidelných zpovědí věděl, komu sídlí v hrudi dušička ustrašená a kdo má furiantství v krvi.
Teď by měl plamenně kázat o proradnosti nepřítele a vítězství rakouských zbraní. Burcovat!
„Někdy je lepší nevědět,“ prolétlo mu hlavou. „Polovina z nich nezpívá upřímně a už vyhlíží, jak rakouské jho setřást.“ „A s tou vaničkou vylijí i mnohé z duchovního dědictví, které se v jejich rodech za ta léta nastřádalo.“ „Prý to bude trvat do Vánoc. Svatá prostoto!“ Že to nebudou ty letošní, to věděl určitě! A že řady těch chlapců prořídnou a nadšení vystřídá bída a pláč, to tušil taky.
„Válce se už nebudou učit...,“ začal své kázání odvážně citací z knihy proroka Izaijáše.

Němci

Starý dvoukolák se dovlekl před kostel. „Schnella, schnela, rychle do kostela, ať nejsme Čechům zbytečně na očích!“ začíná svůj zážitek popisovat paní Rosamunde Wagner, rodačka z německého Šumperska.
To křičel kulhavý Franc, jeden z mála chlapů, kterého neodvedli.
„Dneska budeme spát tady v kostele a zítra dál na Západ. V sousední vesnici už žijí naši,“ dodával nám špetku naděje. Ušlému zástupu žen, dětí a starců. On prý vyjednal přespání v kostele s farářem, a když to velebníček přednesl revolučnímu výboru, tak prý trpně přivolili.
Vešla jsem s mladší sestrou za ruku. Byl duben a v kostele bylo chladno jako v lednici. Podlaha z tmavých dlažebních kostek hrozně studila. Pan farář někde sehnal několik slamníků a z fary od naproti nanosil, co se dalo. Taky džber vody a pár bochníků chleba. Když jsme se jakž takž rozložili, vzala maminka trochu jídla z našich zásob. O chleba jsme se rozdělili. Nikdo moc nemluvil, už jsme věděli, že byť jen jedno zaslechnuté německé slůvko nám může ublížit. Pan farář Nováček, tak se jmenoval, si k nám ten večer sedl a takovou směšnou němčinou, až jsme se potichu smáli, nám vyprávěl nějakou příhodu tuším ze života svatého Vavřince, kterému je ten kostel zasvěcen. Že měl rád chudáky, co jsme teď vlastně i my, a že je chránil.
V tu chvíli vpadl do kostela nějaký chlap a začal křičet, že máme my, svině německý, vypadnout a neznesvěcovat jejich kostel.
„To byste měl, pane faráři, vy první vědět, že dobytek do kostela nepatří,“ obrátil se pak k faráři. Překvapilo nás, jak se kněz rychle postavil, a ještě víc, jak uměl křičet. Potom rázně vykročil k tomu chlapovi, ten se zatvářil divně a vycouval ven. Gerda, která umí docela dobře česky, nám všechno, co ten chlap říkal, přeložila. A nakonec i to, co mu pan farář odpověděl:
„Koukej vypadnout, ty zmetku. Chlap, kterej sem jak je rok dlouhej nepáchne, mi tak akorát bude kázat, co do kostela patří a co ne. A jestli, Kadle, nedáš pokoj, tak si možná vzpomenu, jak jsi od Němců pod rukou kupoval majetek po židech!“ Bylo mi tenkrát sedm let, ale od té doby mám představu o podobě svatého Vavřince docela jasnou!