Milí čtenáři Skleněného kostela. Dovolte mi podělit se s Vámi v blížícím se adventním čase o dva skutky milosrdenství a lásky k bližním, které jsem zažila u svých kolegů a které mi nemilosrdně :o) nastavily zrcadlo.

1)
Byl běžný pracovní den. Několikrát jsem vyrušila ze soustředění kolegyni svými dotazy. Kolegyně už byla zřejmě trochu nervózní a důrazně mě vyzvala, že má hodně práce a pokud opravdu potřebuji zodpovězení svých dotazů, ať hovořím stručně a jasně. Vzala jsem tedy zpátečku, snažila se kolegyni již nerušit a ponořila se také do práce. V tom okamžiku se ozvalo klepání na dveře naší pracovny. Vešel nesmělý pán, že prodává kožené peněženky a zda nám je může nabídnout. Bylo patrné, že pán není úplně v pořádku – choval se trošku divně. Hned jsem si pomyslela, jak s pánem kolegyně vyrazí dveře – že má hodně práce, že nic kupovat nebude a podobně. Ale to jsem se opravdu zmýlila. Tato kolegyně pána vyzvala, aby šel dál, nabídla mu židli, vytvořila místo na stole, aby si tam mohl zboží položit a v klidu nám vše ukázat. Prohlédla si zboží a zakoupila u něj peněženku, kterou sice nepotřebovala, ale že se třeba bude v budoucnu pro někoho z rodiny hodit.
Milí čtenáři, na tento skutek lásky k bližnímu nikdy nezapomenu. Vždy mi bude nastavovat zrcadlo o tom, jak se máme k lidem kolem sebe chovat.
2)
Druhého kolegu jsem také často vyrušovala s dotazy a prosbou o pomoc. Jednou jsem nechtě rukou zavadila o jeho oblíbený hrnek, jenž následně spadl a rozbil se. Já hned zatrnula, ale kolega neprojevil ani náznak hněvu, okamžitě odešel pro smetáček a lopatku, a než jsem se vzpamatovala, tak všechno uklidil.
Tak, milí čtenáři. Jak mám být světlem nevěřícím, když jim mnohdy nesahám ani po kotníky?!... No, s Boží pomocí… Nějak to půjde.