Ne, sníh mi nechybí.
Připadá mi, jako bych s sebou stále nesl
housle,
na které neumím hrát.
A tak se bránil času,
kterým ze mne ubývá, až nebude
(tady na zemi)
nic.

Jdu prázdnými ulicemi
plnými dějin,
moderních, ne středověkých,
ne Hradčanské náměstí,
Karlín,
(lev na lodi
se plaví ulicemi),
mokré chodníky
bez chodců,
nahá hlína. 

Ne, nic mi nechybí,
jsem sám.
Vůl bez večeře.
Čtu
pýchu secesních omítek a štítů, které mě fascinují.
Vánoce ve Zlaté Praze.
Rokycana
smiřuje Žižku s pražany,
lid se veselí
nad Ferdinandem Dobrotivým, svým
novým králem...

Vypnul jsem si zvuk u nových skleněných domů,
slyším ty housle
a chrápání starců z Invalidovny
a
až do ochraptění vyřvaný
hlas Klementa Gottwalda,
který ohýbá
běh dějin
a
Novou hedvábnou stezku...