Česká strana sociálnědemokratická v minulých sněmovnách volbách neuspěla, zůstala pod pětiprocentní hranicí a Poslanecká sněmovna se jaksi musela bez jejích zástupců obejít...
Přiznám se, že jsem pro tuto prapodivnou stranu neuronil ani slzičku. Sociální demokracie o sobě občas říká, že je nejstarší českou politickou stranou: jářku není, chybí jí totiž kontinuita. Dnešní socdem nemá – mentálně ani programově – nic společného se skupinou odvážných politických radikálů, kteří se v roce 1878 sešli (ilegálně, protože sociálnědemokratická činnost byla tehdy zakázaná) v hostinci U kaštanu v Břevnově, tehdy u Prahy; snad jen ten název.
Od Sametové revoluce, od kdy trvá jakási kontinuita současné socdem, předvedla tato strana snad úplně všechno: účast ve vládě i v opozici i předsedu Jiřího Horáka, do listopadu 1989 pracovníka tajných služeb USA, jen obtížně se orientujícího v životě národa, který přijel z emigrace zachraňovat; sociální demokracie předvedla ty nejbizarnější korupční skandály, jejichž výčet by byl téměř nekonečný, i pokus o puč svých čelných funkcionářů proti vlastnímu předsedovi a v této souvislosti Michala Haška, polistopadového lháře č. 1, který popíral a popíral tajnou schůzku u Miloše Zemana, až byl usvědčen přímo před televizními kamerami. A především neustálý, bolestný a trapný zápas o to, zda jsou sociální demokraté největší spojenci komunistů, anebo jejich oponenti…
Myslím, že neúspěch v minulých sněmovních volbách nebyla žádná náhoda ani pouhá hra povolební matematiky, nýbrž že sociální demokraty prostě dohnala jejich vlastní dlouholetá politika.
Současným předsedou je Michal Šmarda, který se pokouší stranu do vysoké politiky vrátit, ale zatím nepředvedl skoro nic, jen změnil logo strany a název na stručné Sociální demokracie. Michala Šmardu jsem pokládal za velmi slušného člověka, také proto, že jej Miloš Zeman odmítal jmenovat ministrem – ale teď už si takovým hodnocením nejsem jist.
Důvodem je plakátová kampaň, s níž, poněkud předčasně a nedočkavě, socdem vyrazila do boje před volbami do Evropského parlamentu; socialisté v ní oprášili své staré, již zapomenuté heslo Lidskost proti sobectví – a jako příklad nesobeckosti předvádějí slova Chci větší mzdu: „Chci větší mzdu, proto sociální demokracie“ – proč?
Ale vrcholem jsou plakáty, ke kterým se strana inspirovala u Václav Klause, který po tak řečeném sarajevském atentátu důsledně plakátoval tváře svých odpůrců jako protiklad s tvářemi svých vlastních kandidátů.
„Lidskost vs sobectví“ hlásají plakáty Sociální demokracie – a to nikoli abstraktně: lidskost ztělesňuje „Michal Šmarda, předseda Sociální demokracie“ (třeba je lidský, co já vím, ale takhle to hlásat – že se hanbou nepropadne!) a sobectví představuje ve druhé zřetelně oddělené polovině plakátu „Petr Fiala, předseda ODS“ (jsou to toho času jediné plakátované portréty Petra Fialy, tak se na nich jeho odpůrci projevují různými malůvkami a přípisky).
Co to je, takováto kampaň?
Je to hrubost a hloupost současně: můžeme Petru Fialovi jistě vytýkat ledacos (to nechci teď rozebírat) – ale že by byl přímo kvintesencí sobectví, to určitě není pravda.
Chudák sociální demokracie! Ani takováto extempore jí – samozřejmě – zpět na výsluní nepomohou. A jak říkám – není mi to líto.