Na mou duši je to tak: ani když jsem viděl přimalované rohy a vyplazený jazyk už u třetího plakátu s „lidským“ Michalem Šmardou versus „sobeckým“ Petrem Fialou, nedošlo mi, že nejde o lidovou tvořivost, nýbrž o dílo dobře placených marketingových specialistů soc dem, oficiální výrobek, který má jenom vypadat jako lidová malůvka... Prostě: myslel jsem si, že někdo má v sobě tolik nenávisti vůči Petru Fialovi, že dokáže objíždět plakátovací plochy a na každé přemalovávat plakáty s jeho obličejem…
Jsem prostě naivní, jsem ze staré školy, nepostoupil jsem na úroveň, kde vládne rafinovaná „lidskost“ sociálnědemokratických stratégů. Ale dalo by se to říct i tak, že moje fantazie selhala tváří v tvář takové míře agresivity a blbosti.
„Děláme si nenásilným způsobem z vlády legraci, nikoho neurážíme, naše kampaň není agresivní, hravou formou (tak!) poukazujeme na nedostatky, chyby a přešlapy vlády,“ hlásí oficiální stanovisko soc dem k této kampani. Tak tady už selhává i jakákoli moje schopnost diskutovat a polemizovat. Asi nemám dost velkou schopnost „hravosti“, ani „nenásilí“, ba ani sociálnědemokratické zdvořilosti, která „neuráží“...
Už je to na světě tak, že máloco končí se šarmem a elegancí: mrtvá zvířata páchnou a mrtvé rostliny hnijí – mrtvé politické strany také nevydávají zrovna libou vůni; když končila kdysi mocná a velmi etická Unie svobody, pokusila se získat hlasy mládeže nejen plakáty se slibem legalizace marihuany, ale i videem, ve kterém (ó jaká uvolněnost, jaká legrace!) zapalovala lidské větry...
Unie svobody tehdy do své poslední parlamentní kampaně vstupovala s velikým optimismem – a jak teď slyšíme, sebedůvěrou hýří i dnešní soc dem: „Meta je stanovena vysoko nad pěti procenty,“ oznamuje Michal Šmarda. Zlatý voči! řekl bych, rovněž velmi lidově.