Jak je snad každému na světě známo, od 30. listopadu do 13. prosince 2023 se na výstavišti Expo City v Dubaji ve Spojených arabských emirátech konala Konference OSN o změně klimatu. Takové konference se pořádají každý rok (kromě roku 2020) od uzavření první dohody OSN o klimatu v roce 1992. K té letošní bych se rád ještě na krátkou chvíli vrátil...
Cílem takové konference je v podstatě jen literární, respektive publicistická tvorba – formulace závěrečného dokumentu. Vymoci a prosadit cokoli konkrétního konference nemůže – a ani si to jako cíl neklade. Závěrečný dokument se pak dá rozebírat, probírat a hodnotit – jak už se to se slavnými literárními díly odjakživa děje.
Ve druhé polovině dvacátého století se (na to už jsme zapomněli) podobně donekonečna konferovalo o světovém odzbrojení... A pokud se někdy nějakého odzbrojení dosáhlo, nebylo to na žádné konferenci, nýbrž jako výsledek přímého rozhovoru nejmocnější světových politiků.
Ovšem kromě cíle, který je pouze literární, má taková velká konference i svůj smysl – a ten nechci zpochybňovat: spočívá v obrovském množství osobních a neformálních setkání představitelů prakticky všech států a vlád i zainteresovaných nevládních činitelů a odborníků a ve vytváření atmosféry, určitého tlaku na politiky a veřejné mínění. (O to možná některým aktivistům a činitelům jde především.)
K celé globálně oteplovací agendě mám ale, musím říct, své výhrady a nepřijímám ji tak, jak je nám s takovou intenzitou předkládána. Oteplování, tedy zvyšování teploty na zeměkouli, je podle mého názoru nesporný fakt a nemá smysl je popírat. Ale co z toho plyne? Teplota na Zemi se vždycky měnila, měli jsme, a nejen v geologickém rozměru času, ale i v relativně krátkých lidských dějinách různá období, horká i studená, měli jsme doby ledové i časy, kdy se klima oteplovalo zhruba stejně jak dnes i bez skleníkových plynů… Prostě: to, že nám vědci, většina vědců, něco předkládá jako nesporný fakt, o kterém nesmíme pochybovat, ještě neznamená, že je to opravdu fakt; mnohokrát už věda překonala a vyvrátila samu sebe, a co se tvrdilo jako nesporné, bylo později zavrženo. Takže nevím: určitý otazník vůči vědě. A ještě větší otazník mám vůči politice. Zatímco u nás na Západě si ve jménu snižování emisí skleníkových plynů devastujeme hospodářství, některé státy v jiných částech světa budují hospodářství – i vojenskou moc – bez ohledu na „uhlíkovou stopu“; na jedné straně dnes mají někteří zejména mladí lidé výčitky svědomí, když si o víkendu zajedou na hory autem místo autobusem – a na druhé straně vidíme, jak politikové využívají i pro krátké cesty svoji flotilu leteckých speciálů, jako by na „uhlíkovou stopu“ nevěřili…
Ale vraťme se ještě na moment do Dubaje.
V den, kdy měla klimatická konference skončit, tedy 12. prosince 2023, kolektivní literární dílo ještě nebylo dotvořeno, a tak organizátoři jednání o den prodloužili, aby se mohlo psát dál. Problémem byl požadavek úplně přestat se spalováním fosilních paliv, tedy uhlí, ropy a zemního plynu, který si přála mít v textu většina účastnických zemí. Zato státům, které ze spalování fosilních paliv žijí – a bohatnou – zejména státům arabským, se to nelíbilo, čemuž se ovšem nikdo nemohl ani trochu divit.
Umění diplomacie spočívá v nakrmení vlka a zachování kozy. Organizátoři předložili návrh, v němž se hovořilo ne o celosvětovém vyřazení fosilních paliv, nýbrž jen o snížení spotřeby „spravedlivým, řádným a rovným způsobem“ – což znamenalo, čteme-li to dobře, že třeba Čína může dál ve velkém těžit a spalovat uhlí (protože každý přece ví, že omezení uhlí by bylo vůči Číně nespravedlivé); ovšem i tak se má usilovat o „postupné ukončení neomezené výroby energie z uhlí“ – čtěme dobře: „postupné ukončení“ – tedy ukončení do roku kdovíkdy; a čtěme dál – ukončení ne „výroby energie z uhlí“, nýbrž „ukončení neomezené výroby energie z uhlí“ – tedy nějaká výroba energie z uhlí může být i po onom roce kdovíkdy… (Jo, a taky se mají všichni snažit o snížení emisí metanu.)
Pozornosti se v závěrečném literární díle dostalo „kritickému desetiletí“ do roku 2050, do kdy se má dosáhnout „čisté nuly v souladu s vědeckými poznatky“. K tomu bych drze dodal, že rok 2050 je ještě daleko, tak daleko, že přísliby k roku 2050 se dobře přijímají... Rok 2030, do kdy – tak zní aspoň literární požadavek – se má na zeměkouli ztrojnásobit produkce energie z obnovitelných zdrojů, je blíž. A tento požadavek se podle mého skromného mínění naplní, protože tím se nikomu nebere žádný zdroj příjmů.
Umění diplomacie spočívá ještě také v tom, vědět, kdy je ten správný okamžik, kdy se má o rezoluci hlasovat. Sultán Ahmed Al Jabír, předsedající konferenci, vybral takovou chvilku v už prodlouženém čase jednání, časně ráno, kdy únava únava už byla značná a kdy nebyli na místě zástupci některých ostrovních států v Polynésii, které se nejvíce děsí, že je zvýšená hladina oceánu pohltí; rezoluce tak byla přijata jednohlasně.
Konference mohla skočit, všichni odvedli svou práci a mohou jít domů.
Tak zase za rok. A opět v zemi velkého producenta ropy, tentokrát v Ázerbájdžánu.