Možná se úplně mýlím, ale...

Ale popořádku.

Pokud by někdo chtěl zjistit, kudy probíhala v minulém století hranice mezi východním a západním Německem, a nechtělo se mu hledat ve starém atlase, může se kouknout na mapu úspěchů strany Alternativa pro Německo (AfD). Hranice mezi územím, kde má AfD největší úspěchy, a tou částí Německa, kde je téměř nepřijatelná, vytváří na mapě stejnou čáru (skoro stoprocentně), jakou byla hranice mezi někdejší NDR a západním Německem...
Proč právě ti Němci, kteří zažili desítky let totalitní vlády, daleko víc volí stranu s jasně totalitními tendencemi, než ti, kteří podobnou zkušenost nezažili? Odpověď je podle mě jednoznačná: mnozí lidé na východě totalitnímu režim podlehli, natolik si zvykli přizpůsobovat se jeho požadavkům, aby neměli problémy, až jim totalita vešla do krve.

Jak říkám: možná se mýlím – ale člověk nemá zažít příliš silnou negativní zkušenost; silná negativní zkušenost je pro člověka poučením, ale příliš velká bolest a zlo jej ničí.

Sovětští komunisté rádi dosazovali do vysokých funkcí v tolerované ruské pravoslavné církvi kněze, kteří předtím prošli zkušeností gulagu...

Pro nás je 21. srpen dnem odporu vůči kremelskému expanzionismu a v tomto smyslu si jej – alespoň velká většina z nás – každý rok připomínáme.

Ale proč Maďaři, kteří zažili sovětský zásah v daleko horší a drsnější podobě, současný kremelský expanzionismus podporují?

Snad je důvodem – anebo alespoň jedním z důvodů – právě to, že u nás se v roce 1968 jenom protestovalo, i když oběti na životech ovšem také byly, ale v Budapešti se v roce 1956 regulérně bojovalo, proběhly skutečné válečné akce.

Nevím, možná je tomu opravdu tak, že příliš silná negativní zkušenost člověka nenávratně ničí.