Veřejná prostranství izraelských měst, především Tel Avivu, zaplavila včera masa demonstrantů; údajně to byla největší demonstrace v celých dosavadních dějinách Izraele.
Ale je to jen vyvrcholení vyvrcholení dlouhé řady předchozích demonstrací.
Ve jménu čeho se shromažďují statisíce občanů země, která je už déle než půl roku v kruté válce s teroristickým hnutím Hamás? Co požadují?
Zastavení bojů, třeba jen dočasné, a větší ústupky vlády vůči hnutí Hamás. Podobnou demonstraci žádající vstřícnost k nepříteli, si v kterékoli arabské zemi Blízkého východu není možné ani představit.
Demonstrující nepodporují Hamás a boj proti tomuto hnutí podporují. Jde jim však o životy rukojmích odvlečených do Gazy po říjnovém vpádu Gazanů do Izraele. Po nálezu šesti mrtvých rukojmích, zastřelených těsně před tím, než by je izraelští vojáci osvobodili, je jasné, že vojenskými prostředky rukojmí osvobodit nelze. Že jedinou cestou je vyjednávání s Hamásem.
To si však zjevně nemyslí premiér Benjamin Netanjahu a hlavně jeho extrémně pravicoví vládní spojenci – respektive nezáleží jim na tom a chtějí v první řadě využít současné válečné situace k ovládnutí Gazy a k zasažení co největších úderů hnutí Hamás. Dlouhá jednání o příměří tak izraelská vláda důmyslně a dovedně bojkotuje...
Při současných demonstracích v ulicích izraelských měst ale jde ještě o více než o životy několik desítek rukojmích: jde o samu podobu a politickou filozofii Státu Izrael. O pocit Izraelců, že jsou příslušníky státu, pro který je prioritou život a bezpečnost jeho občanů, a to v první řadě individuální život a individuální bezpečnost. Že není poddaným státu, který je schopen přinášet – bez uzardění – oběti vlastních lidí ve prospěch budoucího velkého vítězství… Jde o to, zda bude Izrael i nadále zemí ovlivněnou evropskou humanistickou tradicí – nebo jen další, tentokrát židovskou, blízkovýchodní militantní organizací.