Empatie – neboli vcítivost, základní rozměr lásky. Empatie je dar, je to povahová vlastnost, ale dá se taky pěstovat, rozvíjet a chránit.
Empatie stojí námahu: empatičtí lidé mají zdánlivě komplikovanější život – musejí myslet na víc věcí než ten, kdo se stará jen sám o sebe – ale jsou šťastnější. Mají víc opravdových přátel.
Dává-li člověk s empatií nějaký dar, nedává, co by chtěl sám dostat, ani to, čím se chce pochlubit, ale zamyslí se nad tím, jaký dar potěší druhého.
Empatický člověk neutrousí jen tak mimochodem slovíčko, jež by druhého zranilo. Mávne rukou nad drobností, která ho štve v chování druhého, když ví, že jeho protějšek to nemyslel ve zlém. Empatický člověk se nemstí. Nebojuje za každou cenu za spravedlnost. Empatický člověk se tak snadno nerozvádí.
Empatie je křesťanská ctnost. Empatický člověk vnímá druhého jako sám sebe.
Bohatství a moc, úspěch, zdraví a síla působí mohutně proti každé empatii. Sytý hladovému nevěří, říká moudré přísloví.
Empatie je opak arogance. Myslím, že nežijeme v době zrovna příliš empatické.
A co empatie vůči Bohu?
Snažíme se vcítit do toho, co cítí Bůh? Co cítí Pán Ježíš, když čte naše myšlenky, to, co si v duchu říkáme v neděli ve frontě na přijímání?
A – a co cítí Panna Maria, drazí ctitelé mariánští? Co cítí, když ji zahrneme svými problémy (proč ne, je její radost nám pomáhat v našich opravdových problémech, i těch „světských“ jako v Káně Galilejské!) – ale příliš se nezamýšlíme na tím, co cítí ona, jak jí je, když poslouchá to, o co prosíme, a ani nás nenapadne vcítit se do toho, čím my bychom mohli pomoct zase jí...
Myslím, že jednou z dobrých tendencí v současné církvi je, že přibývá adorací. Lidé dnes více adorují než třeba v době mého mládí: klečíme nebo sedíme před Pánem – a hledíme mu do očí. Hledíme mu do očí, i když vidíme jenom Chléb. A snažíme se dělat, co mu vidíme na očích.