Přešli jsme s pomocí Boží do nového církevního roku. Slavíme dobu adventní čili přípravnou na příchod Páně. Proto i církev zapovídá všecky hlučné zábavy, jakož i svatebné veselí. Příprava k příchodu Páně se má dít v tichém rozjímání a v pobožnosti. Vlastně celý náš život je přípravou na příchod Páně, jenž nám, jak jsme nedávno pravili, nastane smrtí jednoho každého z nás. Jakmile kdo z nás zemře, již mu nastal příchod před Ježíše Krista, jakožto soudce.
Každému z nás nastane nejdříve soud soukromý, než se na konci všech věcí objeví před soudem všeobecným. Proto se máme nyní připravovat každého roku na příchod Páně, k čemuž nám církev poskytuje příležitost pokaždé dobou adventní. Ta příprava se děje nejlépe přijetím svátosti pokání a přístupem ke stolu Páně. Má-li Kristus jako náš soudce přistoupit k nám milosrdně, musíme my k němu přistupovat kajícně. /.../
Ačkoli přinášel Pán Ježíš pomoc v nemocech tělesných, bylo přece hlavním účelem jeho poslání osvobodit duši od pout hříchu. /…/ Magdaléna si toho patrně byla vědoma; vrhá se k jeho nohám, které omývá svými slzami a utírá svými vlasy, zatímco Ježíš pronáší spasitelná slova rozhřešení. Muži raněnému mrtvicí praví: „Odpouštějí se ti tvoje hříchy.“ Zákoníci se urazili, že odpouštěl hříchy. Odpovídá jim v tomto smyslu: Nevěříte-li mým slovům, věřte mým skutkům; a hned uzdravuje člověka z jeho nemoci. A když uzdravil člověka třicet osm roků nemocného, přidal mu toto vzácné napomenutí: „Nehřeš více, aby se ti nestalo něco horšího.“
Jako vyniká naše duchovní bytost nad tělo, které ji obklopuje, o tolik výše cenil Spasitel povstání duše z hrobu hříchu nad povstání těla z hrobu smrti. Proto svatý Augustin vtipně poznamenává, že ač připomíná evangelium jen trojí vzkříšení těla, Spasitel vzkřísil za svého smrtelného života tisíce duší k životu milosti.
Protože byla církev ustanovena Kristem k tomu, aby pokračovala v díle, které započal, následuje z toho, že smíření hříšníků s Bohem je hlavním úkolem církve. Ale tu se nám naskýtá důležitá otázka. Jak dosáhne člověk v církvi odpuštění po nanebevstoupení Páně? Měl se Ježíš Kristus zjevit osobně každé hříšné duši zvlášť a říci každému kajícníku, jako řekl Magdaléně: „Odpouštějí se ti tvoje hříchy,“ či zamýšlel tuto moc odpouštět hříchy svěřit služebníkům k tomu ustanoveným?
Bylo vskutku obyčejem všemohoucího Boha jak ve Starém, tak i v Novém zákoně užívat lidských prostředníků, kteří by prováděli záměry jeho milosrdenství. Když se Bůh rozhodl, že vysvobodí izraelské syny z egyptského zajetí, ustanovil Mojžíše, aby je vyvedl. /…/ Když šel Pavel do Damašku soptě zlobou proti křesťanům, vrátil mu osobně Spasitel zrak a obrátil a pokřtil jej? Ne; poslal Pavla k svému služebníku Ananiášovi, a ten mu vrátil zrak a pokřtil jej.
Týž apoštol v listu Korintským krásně popisuje řízení prozřetelnosti Boží ve smíření hříšníků. /…/ To jest, Bůh posílá Krista smířit hříšníky a Kristus posílá nás. Jsme jeho posly, smiřujíce hříšníky v jeho jménu. Máme na to svědectví nanejvýš bezpečné, a slova, jimiž Spasitel udílí tuto moc, jsou vyslovena řečí nejjasnější, která nedopouští nedorozumění. /…/ Všem apoštolům shromážděným pospolu řekl: „Cokoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ To jest, duše je spoutána hříchem a Pán praví: Já vám dávám moc vysvobodit kající duši z tísnivých pout a vrátit jí svobodu synů Božích.
A vstav z mrtvých takto oslovuje Ježíš své učedníky: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, i já posílám vás. /…/ Přijměte Ducha svatého; komu odpustíte hříchy, odpouštějí se mu, komu zadržíte, jsou zadrženy.“
KŘÍŽ, časopis lidu katolického, Praha 1896, ročník III, číslo 22 ze dne 26. listopadu 1896, s.170-171