Zpráva o odchodu (4. října 2017) Vladimíra Renčína se mě dotkla.
To, co teď píšu, je jenom osobní vzpomínka – ne nekrolog (a už vůbec ne uměleckohistorické hodnocení).
V letech, kdy jsem žil v Hradci Králové, byl Vladimír Renčín můj jistě nejslavnější spoluobčan. (Po přistěhování do Hradce jsem bral jako velký bonus také to, že teď žiju ve stejném městě s umělcem a společenskokritickým myslitelem, jehož tvorbu jsem sledoval a vážil si jí a pomáhala mi v životě od středoškolských let.)
Vladimír Renčín sedával, většinou sám, ve vinárně, jíž se podle dřevěného vstupu říkávalo Psí bouda, za rohem od jeho bydliště v ulici Na kopečku.
Nikdy jsem si k němu nepřisedl, na to jsem neměl odvahu, ale osobně jsme se i tak setkávali, díky Janu Dvořákovi, šéfredaktorovi nakladatelství Kruh, který z tohoto vydavatelského domu, v němž jsem tehdy pracoval, učinil místo, kam si nejrůznější tvůrčí lidé z Hradce a okolí chodili pro kus podpory a povzbuzení.
Ovšem byla to léta, kdy mohl opět publikovat a na roky nejostřejšího zákazu už jenom vzpomínal. Nebyl to žádný odhodlaný odpůrce komunismu. Nebyl to bojovník. I když možná – nevím. Poznal jsem jej už jako člověka do určité míry zlomeného právě režimním pronásledováním. Výslechy a útlak, nenávist snášel velice těžce. (Možná jej roky zákazu opravdu poznamenaly: sice pak ožil tvorbou pro porevoluční Lidové noviny, ale jeho pozdější kresby, zejména práce v deníku Právo,  jako by ztratily předchozí duch svobody, provokace a nezávislosti.)
Vyprávěl, že jednoho dne v roce 1974 se prostě ocitl na indexu. Časopisy přestaly brát jeho kresby (byl tehdy jako výtvarník na volné noze) a přišlo obvinění z nezdaněných příjmů ze zahraničí. Myslím, že kdyby žil Vladimír Renčín v Praze a byl komunistickým papalášům víc na očích, režim by si na něj došlápl dřív, musel jim strašně ležet v žaludku za kresby z přelomu šedesátých let.
„Oni říkali, že jsem publikoval v západním Německu v pornografických časopisech. No co je to pro ně pornografie,“ vyprávěl nám Vladimír Renčín, „to je prostě časopis, kde je na obrázku nahá žena...“
Výtvarníka, budiž to pro paměť potomků zachováno, tehdy po existenční – a snad i lidské – stránce zachránil ředitel Krajské galerie v Hradci Králové Jaroslav Sůva, usměvavý a veselý člověk (jak se říkalo, bývalý řezník), který si rád dokazoval vlastní kulturnost, odvahu a moc a s oblibou se při řízení galerie pohyboval na hraně možného. Vladimíru Renčínovi ovšem neuspořádal výstavu, nýbrž mu dal existenční jistotu tím, že jej zaměstnal přímo v galerii jako propagačního výtvarníka...
I jiní lidé se snažili umělci pomáhat: jezdíval tehdy do Prahy pracovat na večerníčku Zvířátka pana Krbce; práce ho štvala a nebavila, i když byl za ni vděčný.
„Víš, to musíš třeba nakreslit sovu...“ Něco nakreslit – to byl pro Vladimíra Renčína problém. Nebyl to výtvarník, nýbrž společenskokritický myslitel s kreslířským perem v ruce... A nelíbil se mu ani scénář. „Ty pohádky samotný – to není nic, to by sis takhle sedl a z placu to vymyslíš taky,“ říkal mému šéfovi.
Když se zas postavil na nohy, na žádném večerníčku už nikdy nespolupracoval. (Ale Zvířátka pana Krbce, jak jsou tak dějiny paradoxní, se dnes uvádějí jako významná složka jeho díla ve všech nekrolozích. Zato se, jak jsou tak dějiny výběrové, vůbec neuvádí jeho hra Nejkrásnější válka, kterou vytvořil jako autor textu pro královéhradecké divadlo ještě před mým příchodem do města.)
Chystaná velká kniha kreseb Vladimíra Renčína nakonec v nakladatelství, kde jsem pracoval, nevyšla.
Jednoho dne si Vladimír Renčín musel vzít veliké desky se svými díly do podpaží a tak, jak je přinesl, je zase odnést. Odnesl je vcelku mlčky, jen trochu zahanbeně.
Kdepak! Jinde už normálně mohl, ale pro místní hradecké papaláše byl pořád osoba na indexu.