Skončila Tříkrálová sbírka 2018. U nás, v okrajové čtvrti Ostravy, byla výjimečná tím, že se chodilo koledovat poprvé v historii. Jednak „nebyli lidi“ a pak také pan farář prosazoval názor, že není dobré k lidem chodit jen tehdy, když po nich chceme peníze. Proto se dlouhá léta Tříkrálová sbírka prováděla formou akademie v kostele, kde vystoupily děti z farnosti, ze školy a kostelní sbor. Ale po povzbuzení ostravskou Charitou jsme si řekli, že letos koledování přece jen zkusíme.
Kde však vzít koledníky ? V místní základní škole s 80 dětmi chodí pravidelně do kostela 1 (slovy jedna) holčička –
a ta ještě dojíždí. Má žena, která na škole učí, požádala na předvánočním jarmarku rodiče, zda by se jejich děti do koledování nezapojily. Do vánoc se přihlásil jeden chlapec. Koledování jsme naplánovali na víkend 6.–7. ledna. Stále jsme však neměli žádné koledníky. V nejhorším případě, řekli jsme si, vytvoříme jednu dospělou skupinku v naší rodině. Zbytek jsme svěřili Bohu v modlitbě.
Ve středu 3. ledna poslala má žena všem rodičům prostřednictvím dětí dopis, ve kterém je opět pozvala ke koledování. Psala o tom, jak je důležité pomoci lidem v nouzi, o možnosti zapojit se do dobré věci, o tom, jak tato akce může sjednotit lidi a také o společném zážitku dětí při koledování.
Veliké bylo naše překvapení, když se druhý den přihlásilo (i s podpisem rodičů) 24 dětí!
Celkem jsme za pak víkend rozeslali deset královských skupinek.
A jak koledování probíhalo? To už asi každý zná z vlastní zkušenosti, ale pro mne to bylo nové.
V sobotu, za nádherného počasí, jsem dělal doprovod jednomu králi a dvěma královnám z 1. třídy. Děvčátka byla dvojčata, takže poté, co si jedno z nich během putování odložilo šálu, podle které jsem je rozlišoval, byl jsem již zcela bez šance. Děti krásně zpívaly, někde marně a dveře zůstaly zavřené, jinde s velkým úspěchem a k radosti navštívených. Dvojčata se cestou prosypávala cukrem a na mé hrozby, že jim vypadnou zuby, odvětila, že jim teď stejně padají. Stávala se stále rozvernějšími, tykala mi a jedno z nich mi řeklo, že vypadám jako „ožralý pes“. Trochu mě to zmátlo, avšak neřešil jsem to, neboť koledování probíhalo úspěšně a kasička se plnila.
Po dvou hodinách se mi děti zdály dost unavené a trochu otrávené. Velmi mě tedy překvapilo, když večer volala maminka dvojčat, že se holčičky vrátily úplně nadšené a v neděli chtějí jít koledovat znovu. Zjistil jsem, že nemám dát na své pocity – děti to mohou vnímat zcela jinak.
V neděli, abychom zvětšili počet skupinek, jsem se stal také jedním z králů (za použití mouru z kamen tím „černým vzadu“) a s dvěma chlapci jsme vyrazili do vsi opět, tentokrát za nepříjemného deště.
Zřejmě jsem mezi chlapce (2. a 3. třída) ve svých dvaapadesáti letech dobře zapadl, neboť jeden z žáků druhý den řekl paní učitelce, že jej navštívili tři králové – dva spolužáci a jejich kámoš. Kluci zpívali dost falešně, měl jsem tedy co dělat, abych se udržel, s nadšením. V mnoha domech byli velice rádi, že jsme přišli, dávali dětem dobroty, čaj, koláče a pochvalovali si, jak je dobré, že se i v naší vsi začalo koledovat.
Jedinou nehodou bylo uklouznutí člena naší královské družiny na vlhkém mechu, kdy přišel k úhoně do té doby bělostný královský šat.
A jaké byly zážitky z jiných skupinek? Jedna například velice chytře řešila problém, zda si troufnout jít za vrátka, tak, že nejdříve hlasitě štěkala. Pokud nepřiběhl pes, šli až k domu a začali zpívat.
Jiná skupinka zase zjistila, že platí pravidlo „čím honosnější dům, tím menší ochota otevřít“. Tak tomu bylo asi
i v Betlémě, kdy hledali nocleh Josef s Marií. Ale neplatilo to vždy - obyvatel jedné luxusní vily přispěl do kasičky velkou částkou a povzbudil děti, že dělají velmi prospěšnou věc.
V jiném domě otevřela paní a se slzami v očích se svěřila, že právě u zapálené svíčky vzpomínala na svou zemřelou maminku, a do toho přišli koledníci, což jí udělalo obrovskou radost.
Někde bylo vidět, že se charita dobře snáší i s drobnou pověrou. Když má žena nedosáhla na veřeje dveří, aby je mohla označit známým nápisem, a požádala majitele domu, aby si dveře označil sám, bylo to odmítnuto s tím, že „to by pak přece neměli štěstí“.
Celé koledování skončilo velkým úspěchem. Nešlo ani tak o to, že kasičky byly naplněny po okraj (ač i to je důležité), ale mnohem zásadnější je skutečnost, že jsme udělali radost mnoha lidem, umožnili jim podílet se na pomoci potřebným, založili jsme (doufám) v naší vsi novou tradici a mohli zakusit, že Boží milost nás provázela.
A tak snad jediným negativem, kromě zmíněného pádu jednoho z králů, bylo mé zděšení po návratu domů při pohledu
do zrcadla. Po těch téměř třech hodinách nadšeného koledování jsem totiž již zcela zapomněl, že jsem ten černý vzadu...