Sivooký démon je jedno z jeho prvních romanet Jakuba Arbesa, psané roku 1873 po úspěchu Svatého Xaveria a dopsané ve věznici v České Lípě, kde autor seděl za své články v novinách a odkud ho posílal do redakce časopisu Lumír, který ho hned tiskl na pokračování. Hle, jak úpěli političtí vězni v žalářích starého Rakouska! Havel mohl za bolševiků posílat z vězení jen listy Olze: když si představím, že by tam napsal třeba Largo desolato a poslal ho přes správu věznice do Národního divadla, které by ho hrálo v nejbližší sezóně... Tím neříkám, že ex post obdivuju staré Rakousko a jeho žaláře.
Sivooký démon je dodnes ke čtení: je poznat, že ho psal mladý nadšený literát s ještě čerstvýma rukama a hlavou plnou nápadů a dal si záležet i na stylu a kompozici. Jinak je to ovšem jenom romantika, celý ten příběh s preparací dětského tělíčka tak, aby se nerozpadlo a matka si ho mohla kdykoli prohlédnout, ten fatalistický scénář, kdy mladý rakouský důstojník za revoluce 1848 postřelí malou dívku, jat lítostí ji vychová, časem ji pojme za ženu a nakonec, při pronásledování zločince v okolí jeho statku, ji omylem zastřelí... Nic víc z toho neplyne, nic moc za tím napínavým dobrodružstvím není než celkem očekávaný protest proti vojenskému násilí a v té době ještě nekonvenční hlas ve prospěch ženské emancipace.
Sivooký démon je obrazné pojmenování hlavní ženské postavy.
Věřícího čtenáře by mohl po 150 letech zajímat pohled na tehdejší církev, i když to tu není hlavní téma. Je tu jenom krátký výjev dětského pohřbu, kdy do domu smutku přijde kněz s kostelníkem: kněz má „od přírody nevlídnou, odpuzující tvář“, kostelník je „postavy trpaslické s obrovskou hlavou a nevylíčitelným výrazem idiotismu v tváři“, celý obřad tvoří „několik latinských slov, kterýmž kromě duchovního zajisté ani jeho famulus, tím méně někdo jiný rozuměl“, pak pokropení a třikrát Otče náš, načež oba vezmou za svou „práci“ – to píše Arbes v uvozovkách – honorář podle taxy a jdou.
Je to klišé, ale zřejmě vzniklé podle řady konkrétních případů. Arbes možná přehání, ale úplně si nevymýšlí. Ano, byl vždycky silně proti církvi, to plyne z mnoha jeho knih a článků, ale my to můžeme vzít jako svědectví, sice osobně zaujaté, ale přece jenom poučné, když chceme lépe pochopit vztah církve a národa. Ten současný i to, jak se vyvinul. Je to módně řečeno stereotyp, když národní kultura tak často líčí zástupce církve jako odpudivé idioty, ale jiná věc je, že církev často vypadala a dodnes leckomu připadá jako úřad, který nabízí placené duchovní služby bez osobního zájmu o své klienty.