.Je neděle devatenáctého února roku dvoutisícího dvacátého třetího. Před deseti minutami zvony kdesi v dáli, v tušeném středu velkoměsta, odbyly půlnoční hodinu. Je těsně nad nulou a ledový vítr od Baltu dokáže člověka roztřást během několika minut. Čekáme v autě. Dva Češi a Ukrajinec. Hodiny strašně pomalu plynou.
Západní autobusové a vlakové nádraží tepe i v tak pokročilých nočních hodinách životem. Nestačím se divit. Co chvíli vystupují z přijíždějících autobusů uprchlíci z Ukrajiny. Ženy, děti, mužů je méně. Na jeden takový autobus čekáme. Ještě netušíme, že se to čekání notně protáhne.
Vyrážím na svoji první obchůzku. Suterénní hala vlakového nádraží je prakticky plná, otevřena jsou bistra, lidé sedí na lavičkách. Stav haly je neutěšený, nikdo už nic neopravuje, za kolejemi se staví nové nádraží.
Toalety mají od půlnoci do tří z technických důvodů zavřeno. Nebudu tajit, že také z osobních důvodu mne zajímá, jak onu prekérní situaci (bistra vlastní toalety nemají) přítomní řeší. Nastat podobná situace v Praze na hlavním nádraží, o Mnichovu či Norimberku vůbec nemluvě, propadl bych krajnímu zoufalství. Ale varšavská periferie, to jsou česká, hodně divoká devadesátá léta. Novostavbu nádraží obklopují špatně zabezpečené ohrady se stavebním materiálem, kupy vytěžené zeminy, stavební buňky, skládky odpadu... Odpadky v těchto místech pokrývají prakticky celou zemi, jasně vedou malé, skleněné lahvičky od tvrdého alkoholu. Nalézt zde v nočních hodinách relativně klidné místečko, jakkoli se to kultivovanému Středoevropanovi může příčit, není až takový problém.
Nedaleká hlavní hala autobusového nádraží je uzavřena od sobotních jedenácti hodin večer do pěti hodin nedělních. V přilehlém vestibulu sousedícího hostelu sídlí kancelář pro registraci uprchlíků, ve vedlejší chodbě jich sedí několik desítek. Kancelář má otevřeno nonstop. Trochu neplánovaně jsem do té průchozí místnosti vstoupil. Žena a dva muži seděli znaveně za psacími stoly, a když jsem pozdravil, měli radost, že jsem jen zbloudilý Čecháček, se kterým žádné vyřizování nehrozí.
Pomalu svítá. Náš autobus pořád nikde. Spát se nedá, a tak s Vasilijem (všechna jména záměrně měním) probíráme skázky a rozprávky čili pohádky. Zná Červenou Karkulku (Krásnaja čápočka) i Sněhurku a sedm trpaslíků (něco jako Bieleňka a jak se říká těm pidimužíkům jsem už zapomněl). Nic neví o prakticky nepřeložitelném Smolíčkovi Pacholíčkovi a nezná ani Šípkovou Růženku. Snažím se mu děj přiblížit a pořád se mi do toho motá moje nejoblíbenější filmová pohádka Jak se budí princezny.
„Chudáci ukrajinský děti, až jim to bude vyprávět!“ konstatuje suše Honza, druhý Čech a můj syn.
Přišla zpráva. Autobus je sto padesát kilometrů před Varšavou a dorazí kolem osmé. Čekání je hned veselejší a je také na co koukat, nastupuje ranní úklidová četa. První přichází paní uklízečka s obrovským, černým pytlem. Zkušenými pohyby do něj vyprazdňuje obsah košů na tříděný i směsný odpad, stojanové popelníky a přisype smetky z podlahy. Svázaný pytel hází na hromadu jemu podobných, které se kupí vedle přetékajícího kontejneru. To originální zátiší se nachází přibližně dvacet metrů od hlavního vchodu a zjevně tu straší drahný čas.
Následuje ostróga dworcza (nádražní hlídač), který znuděně prochází pořád dokola. A už je na obzoru další pracovnice úklidu, která nenese vůbec nic. Ale přece! Z kapsy vytahuje hadr, kterým postupně utírá všechny koše, stojany, popelníky a lavičky. Poté ta univerzální textilie opět mizí v útrobách služební vesty a odchází se svou majitelkou na druhou stranu nádraží. Nebýt všichni kolem běloši, jeden by si myslel, že je v Alžíru či Ugandě a rozhodně ne v metropoli státu Evropské unie.
Kolem sedmé začínají přijíždět Poláci. Skupiny dětí s lyžemi vyrážejí do hor, rodiče je doprovázejí. Mísí se s uprchlíky, nikdo nenadává, nepozastavuje se. Vypadá to, že si místní už zvykli.
Dmitrij s Alexejem jsou konečně tady! Přijeli z vesničky v okupované části Ukrajiny. Přes Rusko a Litvu. Na ruském kontrolním stanovišti vyslýchali paní z jejich autobusu. Manžel bojuje v ukrajinské armádě a ruská tajná policie to zjistila. Výslech trval několik hodin, potom ji k překvapení všech za hranice pustili.
Vracíme se po téměř prázdných dálnicích. Chlapci, jsou to kluci sotva dvacetiletí, vyprávějí. „Za naší vesnicí kopou Rusové tři linie zákopů. Připravují se na to, až ukrajinská armáda zaútočí. Já.“ říká Dmitrij, „jsem se před rokem vrátil z vojny. Chtěli, abych si vyměnil ukrajinský pas za ruský a šel do jejich armády. Když jsem nechtěl, tak mě zmlátili. Několikrát. Krátce po obsazení vesnice přišli Čečenci. Měli prvotřídní vybavení a vousy až do pasu. Pěkně šlechtěné. Povyšovali se nad nás. Pak odešli do boje a moc se jich nevrátilo. Naši chlapci je vystříleli. Těm zbylým už do smíchu nebylo. No a Rusové dali lidem vyšší důchody a přidali na platech. Hodně lidí od nás je na jejich straně a ti se bojí, že se ukrajinská armáda vrátí.“
V neděli odpoledne předáváme oba kluky lidem, kteří se jich rozhodli ujmout. Máváme Vysočině, jejíž kopečky bez těch lesů sežraných kůrovcem připomínají vypelichané slípky. Večer, přesně po osmadvaceti hodinách, jsme doma. Jdu spát, ale nedaří se mi hned usnout. Těch vjemů bylo příliš. Přes všechno kritické, co jsem napsal, před Poláky smekám. To, co jsme my prožívali v prvních měsících po začátku války, prožívají oni permanentně. A berou to s pochopením a se stoickým klidem. S vědomím, že na Ukrajině se bez nejmenších pochybností tvrdě bojuje i za Polsko A já dodávám, že taky za nás!