Jedním z komických jevů v každé demokracii jsou bývalí čelní politici, alfasamci, kteří se nesrovnali s tím, že už jsou bez funkcí a bez reálného vlivu. Bývalí předsedové stran, expremiéři – a v menší míře i bývalí prezidenti.
Zlobí; upozorňují na sebe, pomlouvají a někdy svým nástupcům i přímo zlomyslně škodí. Prostě – trucují. Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem.
V těchto dnech prožívá takovouto komickou epizodu se svým někdejší předsedou Cyrilem Svobodou česká vládní KDU-ČSL. Svoboda provokuje a vyslovuje názory co možná nejodlišnější od vládní politiky a od oficiálních názorů své strany (a byly by to názory dosti otřesné, kdyby je myslel skutečně vážně; nebudu je doslova citovat). Je to zkušený politik a diplomat a ve své hře dosahuje nesporných úspěchů. Jak by se bez ní dostal na několik dlouhých minut do hlavních zpráv největší komerční televize!
Ovšem na takovouto partii musejí být dva, někdo musí reagovat, někdo se musí čertit.
A občas ti staří expolitici mají i v něčem pravdu a přesně pojmenovávají skutečné neuralgické body svých stran… Tak Cyril Svoboda, když mluví o nervozitě vedení KDU-ČSL z preferencí dlouhodobě klesajících pod hranici volitelnosti.
Zejména ministr životního prostředí, ještě poměrně mladý a velmi ambiciózní Petr Hladík je nervózní a rozhodl se ostře si to s Cyrilem Svobodou vypořádat. Uvedl do chodu stranickou vendetu. Na dobře míněnou radu, aby ze strany, s jejímiž názory se neztotožňuje, odešel reaguje Cyril Svoboda jen dalšími útoky – a na chystaný proces svého vyloučení z KDU-ČSL přirovnáním ke stalinismu; tím jenom dokázal, že nemá žádné zábrany. Stejně tak a mnohem líp by mohl mohl mluvit o „šrámkismu“, oponenty, a to skutečné, ne snad jen seniorní, rád ze strany vylučoval i zakladatel lidovců Jan Šrámek.
Ale nemá to celé žádný smysl; vedení KDU-ČSL i Petr Hladík osobně by podle mého skromného názoru udělali líp, kdyby nechali Cyrila Svobodu, nechť si kafrá, co chce. Na provokační hru skutečně musejí být dva.