Tak jsme se, a to dokonce opakovaně, od čerstvě zvoleného předsedy KDU-ČSL Marka Výborného dozvěděli, že lidovci nechtějí lidem říkat, jak mají žít. Kdyby to byla pravda (ale nebojme se, je to jen hra, lidovci tím jen naznačují, že některé tradiční body svého programu už nebudou prosazovat), ale přece jen – kdyby to byla pravda, stali by se lidovci jedinou stranou, která chce být ve vládě, avšak nechce vládnout. Protože každá strana, která chce vládnout, chce lidem říkat, jak mají žít.
Žít ve společnosti totiž znamená usměrňovat své jednání. A aby v tom usměrňování byl řád, abychom nebyli usměrňováni podle libovůle souseda či početnější party z vedlejší vesnice, je v každé společnosti nějaké centrum, kde se po diskusi rozhoduje, jak lidé mají usměrňovat své jednání. V režimech zakotvených v náboženství je základní řád božský, který je jen aktualizován. V demokracii žádný základní řád není – většina, která je u moci, rozhoduje. Centrum moci je v parlamentu a ve vládě, a tam celé dny přemýšlejí o tom, jak se bude usměrňovat jednání obyvatel této země čili jak jim mluvit do života.
Považte, co všechno už nám vlády nadiktovaly, aniž by to vyvolalo demonstrace s hesly: „Nemluvte nám do života.“
Tak třeba já – jsem si jist, že by se mi žilo v některých ohledech lépe, kdybych měl více peněz, a tak bych se rozhodl neplatit daně. U finančního úřadu ani u svého poslance bych asi s argumentem o mluvení do života neuspěl. Vysvětlili by mi, třeba i s použitím rozumných argumentů, že v mém životě asi bude nějaká částka peněz chybět a jistě se to do mého života promítne, ale je to potřeba pro život společnosti. Podobně, kdybych chtěl svůj život významně vylepšit sňatkem se dvěma ženami, kdybych chtěl vzít s sebou do divadla svého oblíbeného koně nebo na silnici jezdit vlevo, bude mi společenský řád a z něj plynoucí zákony stále mluvit do života a říkat, co je správné a co správné není, případně (v horším případě) co je sice správné, ale proti zákonu. Ať už ale bude stát dobrý či prohnilý, bude mi mluvit do života.
Jediná strana, která může poctivě říci, že nechce říkat lidem, jak mají žít, je – už z principu nemyslitelná – strana anarchistů. Teprve až se ve společnosti odstraní všechen řád, teprve tehdy můžeme říci, že nikdo neříká lidem, jak mají žít.
K anarchistům ovšem mají lidovci daleko – stejně daleko, jako mají někteří z nich k upřímnosti.