Americkou předvolební náladu snad nejlíp vystihl titulek z Babylon Bee: „Národ netrpělivě čeká, která strana odmítne výsledky voleb.“ Snažím se samozřejmě o tématu si občas něco přečíst, ale panika mě ještě nezachvátila. Doufám, že tak horké, jak to většina lidí vidí, to nebude. Od nás je na americkou hranici 17 minut autem, ale moc nervózní nejsme, dokonce 15. listopadu máme jet na pět dní do Seattlu, pokud se tam nebude bojovat... Seattle je „město nejvíce zničené demokraty“, možná ještě Portland, který je jenom o kousek dál, takže pokud to půjde na kordy, tak tam povstanou první. Naše kanadská armáda, která by se celá vešla na větší fotbalový stadion, nás sice před nájezdy amerických levicových hord nezachrání, ale polovina našich sousedů jsou Sikhové, a ti umí vzít kirpan jaksepatří do ruky!

Zato pro Evropu asi začíná hodně zajímavé období. List Politico to 1. listopadu charakterizoval následovně: „Bez ohledu na to, zda vyhraje Harris, nebo Trump, Evropa už prohrála.“ A píšou o tom, jak Amerika ztrácí zájem o Evropu a také demograficky a kulturně se od ní stále více vzdaluje. Pokud se stane prezidentkou Kamala Harrisová, bude první hlavou USA, jejíž ani jeden z rodičů nepochází z Evropy.

Ideální by bylo, kdyby to vše přitlačilo Evropu, aby se více osamostatnila, ale Politico to moc růžově nevidí. Jakýsi francouzský ministr prý řekl: „Je nepřijatelné, aby se o budoucnosti Evropy rozhodovalo každé čtyři roky někde ve Wisconsinu,“ ale kolik lidí to takto chápe?

V Kanadě začíná pomalý obrat od levice do středu a snad to tak bude i v USA. Ještě není vše ztraceno (ale dobrůtky, na které jsme si zvykli, si vzít nedáme!).