„Nemůžete milovat svou zemi, jenom když zvítězíte,“ řekl ve svém „rozlúčkovém“ projevu Joe Biden, až do ledna příštího roku ještě prezident Spojených států amerických. Gratuloval zvolenému prezidentovi Donaldu Trumpovu a zdůraznil, že celá vláda bude spolupracovat na pokojném předání moci.
Kdy se dočkáme toho, že i některý ruský a také čínský prezident po prohraných volbách pokojně předá moc svému oponentovi? Amerika je pořád ještě nejsilnější a nejspravedlivější ze všech světových velmocí!
Jenže demokracie nejsou jen volby, ale i chování po volbách.
Před čtyřmi roky Donald Trump a jeho tým – poprvé v amerických dějinách – předvedli monumentální pokus zvrátit výsledky voleb, propagandisticky, justičně i násilím. Vytvořili tím precedens.
Nikdo nepochyboval, a i Trump sám to opakovaně prohlašoval, že v případě prohry bude pokračovat po stejné cestě – nechával si k tomu dokořán otevřená vrátka... Mohli jsme jen odhadovat, co by, po zkušenosti z minulých voleb, v takovém případě asi rozpoutal...
Ale čtyři roky starý precedens působil i tak, že mnozí pozorovatelé, přiznám se: včetně mě, očekávali, že svoji případnou prohru neuzná ani Harrisová. Nestalo se tak.
Výroky o tom, že americkému volebnímu systému se nedá věřit, jsme od Trumpa slyšeli mnohokrát. Ale jen před volbami. Nyní je volební systém v pořádku.
Co je to za morálku, že něco neuznávám, pokud prohraju – a uznávám, když zvítězím?
Jsem stejně málo příznivec Donalda Trumpa jako Kamaly Harrisové, ale přinejmenším v tomto bodě, ve věci uznání výsledků voleb, stojí Harrisová morálně o třídu výš než její protivník.