Tribuna, která se měsíce stavěla pro dnešní inauguraci nově zvoleného prezidenta Spojených států amerických, zůstane nevyužitá. Celá slavnost se odehraje uvnitř rotundy Kapitolu (poprvé se tak stalo při druhé inauguraci Ronalda Reagana v roce 1985). Nejen větru, dešti, ale také mrazu lidstvo poručit nedokáže.

Většina Američanů má ze zvolení Donalda Trumpa radost, a někteří z nich přijeli jásat přímo do Washingtonu, D. C. Jiní o pár set metrů dál proti jeho zvolení protestují.

Kdo sleduje moje komentáře více méně pravidelně, ví, že já nad zvolením Donalda Trumpa nejásám, ale nedokázal bych se ani postavit po bok protestujících, protože motivace většiny z nich je mi stejně cizí jako politika a osoba 45., respektive 47. prezidenta USA.

Samozřejmě nezpochybňuji výsledek voleb, ale nemyslím si, že fráze „hlas lidu je hlas Boží“ má pravdu.

I když podobné tvrzení – jak nás informují historikové – se najde už ve starořecké literatuře nějakých sedm, osm století před Kristem, v nejčastěji citované latinské podobě „vox populi, vox Dei“ jej nenacházíme u starých Římanů, ale až v okolí Karla Velikého v raném středověku, a to hned odmítavě a kriticky.

Alcuin z Yorku, opat v Tours, napsal svému panovníkovi v dopise roku 798: „Nenaslouchejte těm, kdo tvrdí, že hlas lidu je hlas Boží, vždyť zběsilost davu je vždy blízká šílenství.“ (Latinsky „Nec audiendi qui solent dicere, vox populi, vox Dei, quum tumultuositas vulgi semper insaniae proxima sit“.)

Adorování člověka, jako je Donald Trump, mi (zejména pokud se ho dopouštějí věřící křesťané, což pozoruji nejen v USA, ale i u nás...) opravdu připadá jako „zběsilost davu“...

Ale jsme v rukou Božích a bez Boží vůle (srov. Luk 21, 18) ani vlas z naší hlavy nespadne.