Finské úřady zadržely v Baltském moři ropný tanker Eagle S, plující pod hvězdnatou vlajkou Cookových ostrovů. Nařídily mu, aby předvedl kotvu – ale kotva nebyla; velmi pravděpodobně posloužila při vyřazení z provozu podmořského kabelu Estlink 2, který spojuje Estonsko a Finsko a k jehož poškození došlo ve finských výsostných vodách na Štědrý den. Finové tanker eskortovali do přístavu a zjistili, mimo jiné, že je v zoufalém technickém stavu. Cookovy ostrovy se příliš velkou péčí o tanker nevyznačovaly. Otázka zní: co mají Polynésané proti Estoncům a Finům?
Pravděpodobně nic. Cookovy ostrovy leží v Pacifiku okolo rovníku, desítky tisíc námořních mil od Baltu, mají celkem 21 000 obyvatel, a na palubě Eagle S z nich nebyl ani jeden. Tak už to v námořní dopravě chodí. Cookovy ostrovy ta loď pravděpodobně nikdy ani neviděla. Loď obcházela sankce a vyvážela ruskou ropu. Občas, jak se zdá, si ještě nadto dopřála nějaký další melouch.
Když jsem se – pod dojmem těchto událostí – zajímal trochu více o Cookovy ostrovy, zjistil jsem řadu zajímavostí. Především: z hlediska mezinárodního práva jsou Cookovy ostrovy taková velice podivná anomálie – chovají se jako samostatný stát, ale nemají vlastní občanství, každý „Coočan“ (nebo jak by se to řeklo) je občanem Nového Zélandu (a tím poddaný britského panovníka, odtud klasicky malá britská vlajka na vlajce Cookových ostrovů). Cookovy ostrovy mají vlastní vládu, udržují diplomatické styky s celou řadou zemí – ale Nový Zéland zodpovídá za jejich zahraniční politiku; členem OSN nejsou. A jestli mají Cookovy ostrovy dneska přes dvacet tisíc obyvatel, dvojnásobný počet jich žije na Novém Zélandu, kam se vystěhovali za prací.
James Cook (1728–1779) byl sice britský mořeplavec, ale název „Cookovy ostrovy“ se na mapách poprvé objevil právě v Rusku a odtud se rozšířil do západních zemí a odtud do Polynésie.
Globalizace, zdá se, není žádný úplně nový vynález.