Sedím v tento úřední den v kanceláři na radnici, venku leje jak z konve (sousední Rakovník se včera doslova topil) a nás zachránilo jen to, že jsme vesnice, je tu méně zpevněných ploch a zemědělci prozíravě podmítli pole (aby vodu lépe vstřebala). Předtím tu skoro měsíc nekáplo a poprvé se mi stalo, že nám stromy pomalu usychaly na zahradě. Nějak nám to počasí blázní...
V Brně jsou tři krásné kostely Nanebevzetí Panny Marie: podle abecedy jezuité, Staré Brno a Zábrdovice...
„Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně“ – slyšeli jsme v evangelijním čtení minulou neděli (9. srpna). Je to součást velké Ježíšovy řeči o eucharistii, o víře – a právě o vztahu k Synu a k Otci, jak ji máme zaznamenánu v 6. kapitole Janova evangelia; řeči pronesené k zástupům, které se Ježíše vydaly hledat, když zázračně nasytil asi deset tisíc lidí pěti ječnými chleby a dvěma rybami...
Čerstvý vzduch, jahody, máta a dobromysl, cibule, maliny a špenát. Zahrádka je moje radost. Ačkoli podezřívám neznámé pachatele, že mi tam ten plevel snad sází, odpočívám tu. Pokud si představujete odpočinek jako: 40 stupňů na slunci, ledová tříšť, všudypřítomný jemný písek a šumící moře, já ten názor nemám. Moje odpočívání je spíše aktivita. Třeba právě s kovovou lopatkou v ruce.
Do Evropy vždy, po celé dějiny, proudily vlny příchozích z východu: Gótové, Hunové, Slované s praotcem Čechem v čele, Tataři, Kumáni, Turci...
Začnu pozvolna. Stalo prý se, že vojínovi Vonáskovi, t. č. na prezenční vojenské službě, zemřel tatínek. Když se to dozvěděl Vonáskův velitel, pověřil podřízeného slovy: Nějak šetrně mu to sdělte. Ten nechal nastoupit svoje družstvo a zavelel: Kdo má živého tatínka, krok vpřed! Když byl povel vykonán, zařval: Vonásek, vy hovado, kam to lezete?!
