Poslouchal jsem nedávno v jednom pěkném kostele hezké kázání. Nám, nám narodil se, citoval kněz vánoční píseň. A co to znamená? tázal se, že se nám narodil? No přece, Pán Ježíš se narodil, aby tu byl s námi! Co je lidstvo lidstvem, říkal zase jiný kněz v jiném kostele, člověk si klade otázku, proč jsme na světě, kvůli čemu nás Pán Bůh stvořil. (Jak jsem tak seděl & poslouchal, vybavila se mi myšlenka samotného Tomáše Bati /staršího/, že Bůh si nás lidi chová, jako my si chováme ryby v rybníce – jenže my nevíme, proč... No, ryby to také netuší, že, pane Baťa...) Ale kněz pojal otázku jinak: Bůh nás stvořil kvůli radosti, abychom žili v radosti, abychom měli radost. Co to je radost, už neřešil, jako by to bylo zcela samozřejmé. Ale pokud je to zcela samozřejmé, pak chápeme radost v tomtéž smyslu jako většinová nevěřící populace, a pak skutečně není co řešit: radost je to, co mě baví, to, co je mi příjemné, z čeho mám libé pocity. Radost nastává vlastně tehdy, když jsou naplněny biologické potřeby člověka (když má ryba čistou vodu, bahno a nějakou potravu...) a k tomu navíc nějaká zábava, podle povahy a dosaženého vzdělání více či méně ušlechtilá, anebo neušlechtilá. Panem et circenses... Skutečně kvůli tomu nás Bůh stvořil? Cítíme, že ne, samo naše svědomí, není-li už zcela umlčeno, nám říká, že jsme stvořeni pro něco víc.

Možná tím největším nebezpečím, jaké dnes ohrožuje křesťanství v našem západním světě, je hlásání evangelia bez Kristova kříže.

Evangelia svědčí o tom, že Pán Ježíš často a rád stoloval farizey i hříšníky, přijímal pozvání na svatby a na hostiny – a svůj život s učedníky přirovnal ke svatební hostině – ale hned dodal, že ženich bude od učedníků vzat, a potom se budou postit. Patří půst mezi radosti? Je to radost?

Pán Ježíš říká, že přišel na svět, aby vydal svědectví, a to svědectví pravdě (srov. Jan 18, 37). Nepřišel tedy jen tak pro radost. A když se přiblížilo jeho utrpení, které opisuje slovy „moje hodina“, ví, že to není utrpení jen malé, jen nějaká drobná nepříjemnost. Říká, že jeho duše je sevřena úzkostí, a ptá se, zda má snad říci: „Otče, zachraň mne od této hodiny,“ ale odmítá vyslovit takovou prosbu a říká: „Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel“ (srov. Jan 12, 27). Později, přímo už tváří v tvář zatčení, takovou prosbu řekl, ale jen podmíněně – i v této děsivé chvíli se podrobil Otcově vůli (Mat 26, 39). Pán Ježíš přišel, aby za nás trpěl, a my jsme jeho následovníci a máme nést svůj kříž, ten, který nám On dá. Jasně nám to říká, jasně po nás chce, abychom nesli kříž: „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem“ (Luk 14, 27).

Skutečná radost nastává až po zmrtvýchvstání – vstát z mrtvých ovšem může jen mrtvola.