Přispěním Ducha Svatého církev roste a Duch Svatý je její duší, neboť On vysvětluje věřícím hluboký význam Kristova učení a Jeho tajemství. On je to, stejně jako v prvních dobách církve, kdo působí v každém hlasateli evangelia, který se od Něho nechá ovládat a řídit. On mu vnuká slova, jež by jej sama od sebe nenapadla, a současně též uschopňuje duši toho, kdo těmto slovům naslouchá, k přijetí radostné zvěsti a hlásaného Božího království.
Papež Pavel VI. (1975), encyklika Evangelii nuntiandi
Vyrůstala jsem ve věřící rodině. Moje dětská víra byla čistá a pevná. Během dospívání jsem se však nechala přemoci žádostí očí, později také žádostí těla a pýchou života. Chodila jsem po svých cestách.
Před delší dobou přišlo mé první obrácení. Hořce jsem se rozplakala, jako Petr, když po svém trojím zapření uslyšel zakokrhat kohouta.
Můj život se od té chvíle úplně změnil a s velikým zájmem jsem pátrala po náboženské literatuře a z Písma svatého jsem čerpala vyváté vědomosti o Otci, Synu a Duchu Svatém. Znova a znova jsem byla oslovena a dojata smyslem a cílem tvorstva, kterým je Bůh a Jeho oslava. V Novém zákoně označuje doxa = sláva, Boží moc a její projevy. Poznala jsem Boží blízkost a že také moje chvála, díky, smír a prosby jsou Boží slávou. V té době jsem se též vrátila na kolena před Krista svátostného a mé srdce plesalo radostí. Plná nadšení a úžasu jsem četla slova svatého Františka Saleského: „Pravá svatost záleží v lásce k Bohu, a ne v pošetilém blouznění a vytrženích, která živí samolásku a ničí pokoru a poslušnost. Přistupme raději ke cvičení se v pravé tichosti a poddajnosti, v sebezapření a v povolnosti k záměrům jiných.“
Ale netušila jsem ale, že láska k Bohu, o které je zde řeč, je ovocem Ducha Svatého. Že On je dárce i dar, Posvětitel, Obnovitel, Utěšitel. A že touží být Duší mé duše.
„Duchu Svatý, Bože, Lásko! Dotkni se mě, mého rozumu, abych si dovedla uvědomit podstatu toho, co je láska. Dej mi světlo, abych zahlédla, že Ježíš před svým umučením prosil Otce naléhavě o jedno: Aby všichni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli jedno v nás...“ (srov. Jan 17, 21).
Těšilo mne takto se modlit a uvažovat o jednotě křesťanů, o jednotě v sobě a už jen malý krůček a má mysl se zastavila u sjednocení. U sjednocení křesťanů, sjednocení s Bohem a v Bohu. Hluboce mě zasáhla slova svatého apoštola Pavla: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus...“ (Gal 2,20 ). Měla jsem je v srdci a často jsem o nich uvažovala.
Když jsem byla nemocná, navštívila mě moje kamarádka z dětství, kterou jsem neviděla hodně dlouho. Projevila nejdříve překvapení a pak spokojenost z mého obrácení. Než odcházela, řekla větu, kterou také já od té doby často používám: „Ještě se pomodlíme, protože kvůli tomu jsme se vlastně sešly.“ Tak desátek růžence uzavřel naše setkání.
Později mě pozvala k sobě na návštěvu, která se nečekaně protáhla, a já jsem se tak dočkala zcela neplánovaně příchodu její kmotry. Když pak řekla, že bychom se měly společně pomodlit, souhlasila jsem a přemýšlela, který desátek to bude. K mému překvapení vzala do rukou Písmo svaté. Po krátkém ztišení je otevřela a četla „Pochválen buď Hospodin Bůh Izraele, neboť navštívil a vykoupil svůj lid…“ (Luk 1,68). Potom začala chválit Pána za toto slovo, za lásku, se kterou nás shromáždil v tomto malém společenství, za Jeho přítomnost mezi námi. Mluvila nahlas k Bohu, jako k někomu velmi blízkému. Pro mně, i když to bylo něco zcela nového, to nebylo vlastně cizí a celkem – podle jejího pozdějšího vyjádření – i dost ochotně jsem se do modlitby zapojila. Bylo to moje první setkání s Pánem v malém společenství.
Netrvalo dlouho a měla jsem společenství také doma. Někdy jsem měla dojem, že moje kamarádka z dětství je jaksi „chytřejší“. Když jsme se my ostatní modlily nahlas, ona občas něco velmi procítěně šeptala. Ale nerozuměla jsem jí.
O Duchu Svatém jsem věděla, o Jeho darech jsem četla a někdy při kázání v kostele i slyšela. A že Duch Svatý působí i v dnešní době, jsem věřila a napadlo mě, že jde o dar jazyka. Jak čteme u svatého Marka: „Ty, kdo věří, budou provázet zato znamení: ve jménu mém budou /.../ a mluvit novými jazyky...“ (Mar 16,17). Také svatý Pavel mluví o jazycích, když říká: „Přál bych si, abyste všichni mluvili jazyky....“ (1Kor 14,5).
Nějak mimořádně mě to nepřekvapovalo, přesto bych s ní ráda o tom všem mluvila, ale bránil mi v tom jakýsi ostych.
*
Začala jsem každý den chodit na mši svatou, nejméně jedenkrát za měsíc ke svaté zpovědi a adorační hodinky byly častější než neděle. Moje víra a důvěra povyrostly. Denně jsem žila z Božího slova, rozjímala jsem každou větu, která mě oslovila, a myšlenku s ní spojenou jsem si zapisovala. Stránky takto popsané jsem nikdy nepočítala, ale je jich hodně… A přece jsem stále chtěla něco víc, vědět víc, poznat víc, slyšet víc a naplno žít s Bohem. Ale nebyl nikdo, kdo by mi řekl: „Ta touha, ta žízeň, to je Boží dar“ – a sama jsem na to nepřišla. Jen mě občas napadlo: Na co pořád čekám???
Myslím, že to je to přesné slovo. Čekání, očekávání, v některých chvílích i napjaté očekávání.
Jednoho dne jsem přišla do brněnského kostela svatého Tomáše. Bylo tam takové „jiné“ společenství a já jsem se obrátila na ženu, která byla blízko mně, i když jsem nevěděla, co vlastně mám po ní chtít. Ale ona to věděla hned. Zapsala si moje jméno a telefon. Slíbila, že se mi ozve, a nezapomněla. Brzy potom už jsem seděla v kroužku na jedné ze třiceti židlí a spolu s ostatními jsem se zaposlouchala do slov přednášejícího. Nejvíc mě tehdy oslovila jak nevěra apoštola Tomáše, tak vstřícnost Ježíše, která je i pro mně nadějí na setkání se zmrtvýchvstalým Pánem. Celé mé srdce se naplnilo touhou po takovém setkání. Každé slovo jsem otevřeným srdcem přijímala a poslouchala bych do rána. Ze závěrečných informací mi zůstalo nejen na papíře, ale i v mysli: „Deník duchovní obnovy.“ Někdo k tomu řekl: „charismatické obnovy“ a ještě někdo dodal: „katolické“.
Tak jsem se po prve setkala s pojmem „Katolická charismatická obnova“.
Ale v Církvi to nebyl pojem nový. Dostala se mi do rukou slova papeže Pavla VI. o Letnicích 1975: „Charismatická obnova je šancí pro církev a svět.“
A papež Jan Pavel II. o Letnicích v roce 1987 řekl: „Síla a plodnost charismatické obnovy jistě svědčí o mocné přítomnosti Ducha Svatého v díle Církve… Je výrazným projevem její životaschopnosti, je smělým hlásáním toho, co Duch hovoří...“
Prožila jsem seminář obnovy v Duchu Svatém. Písmo svaté a Deník duchovní obnovy jsem brala do rukou každý den během celého semináře. V Písmu svatém i v Deníku, do kterého jsem si zapisovala všechno, co mě oslovilo, se pro mne odkrývaly jiné, velice často netušené skutečnosti a poznání. Fascinující bylo zjištění, že Bůh, Stvořitel je i štědrý Dárce a má pro mně stále nová obdarování. S každou lekcí semináře rostla moje touha po Bohu a po Božích věcech. V úžasu jsem stála nad novými pohledy na Boží slovo, na Ježíše Krista, Boží Slovo vtělené a na milujícího Otce. Jako houba jsem sála všechno to pro mne nové, zajímavé, uchvacující, neslýchané, krásné. Stále hlouběji jsem poznávala, že Bůh je Láska, jak nesmírně mě miluje, a začínala jsem chápat, že na Lásku není jiná odpověď, než odpověď lásky...
V ostrém protikladu s mým nadšením byla reakce mých „kostelových“ přátel a kamarádů i známých, když jsem se jim o obnově zmínila. Byla jsem zaražená z toho, jak málo je to zajímá. Nechápala jsem to. Copak se nepotřebujeme všichni obnovovat každý den?
Ale ano, Bůh zve ke změně života každého. Počítá s každým, má pro nás stále nové dary, dává stále svého Ducha, abychom milovali víc, než jsme schopni ze své síly. Ducha pravdy, který nás osvobozuje a ujímá se nás v naší slabosti. Vlévá radost do našeho smutku a vyvádí nás ze sobectví k lásce.