Uvědomili jste si někdy, že soucit nefiguruje v žádném seznamu křesťanských ctností?I soucit je Boží dar. Slzy jsou Boží dar. I Pán pociťoval soucit nad zástupem, který byl jako ovce bez pastýře, zaplakal nad mrtvým Lazarem a plakal nad Jeruzalémem, když pomyslel na utrpení, které bude tak veliké, že v Davidově městě nezůstane kámen na kameni.
Pánův soucit je však vždy projevem lásky, lásky, která jej dovedla až na kříž a k oběti za nás všechny, za ty, kdo jeho oběť ke spáse potřebujeme.
Láska nás vede k činu a soucit rovněž. Láska i soucit vedou k překonání sebe samého, ke kroku směrem k bližnímu.
Láska však klade nárok, zato když k někomu pociťuji soucit, už po něm nic nechci, už od něj žádnou jeho vlastní aktivitu neočekávám. Soucit je lidský a přirozený cit.
Psychologie nás učí, že ti, kdo v dětství nepoznali lásku, nejsou schopni soucítění s jinou bytostí – člověk bez soucitu je invalida.
Soucit je první lidské hnutí, emoce, která vede k lásce. Může to však být i krutý pán, soucit je schopen člověka ovládnout a zotročit jej (jako majora Scobieho ve slavném románu Grahama Greena Jádro věci), vést ho k mylným názorům a krokům, kterém by neměl činit.
Špatný soucit je ten, který neuznává, že také utrpení a omezení i ztráta patří – z Boží vůle – k životu člověka.
Soucit jako by ospravedlňoval cokoliv, soucit jako by měl vždycky pravdu, i tam, kde pravdu nemá. Soucit neuznává žádná pravidla, existuje i pýcha soucitu.
Když někdo umí vědomě vyvolávat soucit (to dovedou i totalitní ideologie), má v ruce nebezpečnou zbraň.
Kolik zla v církvi a ve společnosti vyvolal soucit a pod jeho vlivem nastoupená falešná cesta k nápravě!
Opakem zdivočelého soucitu je kázeň a poslušnost Boží pravdy.
Opakem špatného soucitu je láska a milosrdenství.