„Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.“ To je dnešní antifona k Zachariášovu kantiku v breviáři.
Ráno jsem přečetl článek o ekumenické bohoslužbě Hospodin v hospodě, která se uskutečnila v restauraci Břevnovského kláštera.
A srdce mi z toho taky pláče:
1. Nad tím, že jsme natolik duchovně otupěli, že máme z naše Pána kámoše a parťáka z mokré čtvrti. Že i to současné penzum úcty a klanění, které mu při mší svaté prokazujeme, nám přijde přehnané, zkostnatěle staromódní a moderně smýšlející lid odrazující. A tak sloužíme mše svaté na plážích (účastníci se koupají, je přece vedro) a zájemci si pro konsekrovanou hostii připlavou ...anebo taky v hospodách za plného provozu.
2. Nad tím, že se v našich hlavách zabydlelo prazvláštní mínění, že kněz, který zároveň vyniká v nějaké další profesi, je hoden naší zvláštní úcty a obdivu, protože překračuje hranice a umí lépe lid oslovit a být mu blíže. Ale za tím se skrývá možná spíše podvědomě pocit, že kněz věnující se výhradně svému duchovnímu poslání pluje někde v abstraktních, našemu praktickému životu vzdálených sférách. Řečeno lapidárně, je v nás kousek ateisty, který nemůže pochopit, k čemu vlastně ten farář je.
3. Nad tím, že velká část českých katolíků vkládá své naděje na zachování a předávání víry v naší vlasti do takových osob, jako je právě Marek Vácha. Do osob mediálně známých, nevěřící majoritou přijímaných a respektovaných. Nějak si přitom nevšímají, jak často právě tyto osobnosti selhávají (třeba jako někdejší mluvčí biskupské konference a aktér akce na Břevnově Daniel Herman). Vždyť naší jedinou nadějí je Kristus. Jestli nevstal z mrtvých, jak se dnes četlo v kostele, nemá naše víra žádný smysl.
4. Nad tím, že najednou mnozí pohané, kteří o kostel jak je rok dlouhý nezavadí a nemají pro nás jediného dobrého slova, lkají nad osudem církve zbavené kaplana Váchy, pokrytecky se strachují o budoucnost církve a pranýřují arcibiskupa.
5. Nad tím, že se uměle katolíci dělí na „svíčkové báby,“ které ničemu nerozumějí, jsou skrupulózní a ve všech směrech zaostalé, a na ty moderní a rozhleděné, ke kterým by se měl Pán Ježíš chodit učit, jak být moudrý, tolerantní, ale především milosrdný. Teď už zase ty svíčkové báby nevydýchaly evangelizační počin těch druhých. Je suis svíčková bába!