Podařila se nám v soudobém křesťanství, i ve společnosti, jedna úžasná věc, téměř úplně jsme zlikvidovali hřích.
Znám ještě starou anekdotu o tom, jak sedlák na Hané šel do hospody místo do kostela a panímáma, která měla své podezření, se ho ptala, jestli byl v kostele. Odpovď: „Bel“. Tak o čem kázal pan farář, zněla následující otázka. „O hřécho,“ na to sedlák. Co o něm říkal, nemohl chybět další dotaz – „Bel proti.“
To už by dneska nefungovalo: pokud by sedlák na otázku, o čem pan farář kázal, řekl, že o hříchu, hned by selka věděla, že NEBYL v kostele…
Pojem hříchu úplně zmizel z církevní katecheze. Kazatelé jej zametli pod koberec. Ovšem koberce se už hříchem doslova nadouvají.
V úvodu mše svaté se stalo parádním zvykem prosit, aby nám Bůh odpustil „slabosti“ a „nedostatky“ – nedostatky čeho? A slabosti? Slabost není hřích, prostě: někdo je slabý, někdo silný. Slabost, říkám to nerad, ale prosím je to tak, slabost je hřích jen tehdy, pokud je to slabost v odporu proti hříchu.
HŘÍCH (tak mě to ještě učili v náboženství) JE VĚDOMÉ A DOBROVOLNÉ, S PLNÝM SOUHLASEM VŮLE ČLOVĚKA USKUTEČNĚNÉ JEDNÁNÍ. SLOVY. SKUTKY I MYŠLENKAMI, ALE I ZANEDBÁNÍM A NEČINNOSTÍ – PROTI POZNANÉ VŮLI BOŽÍ, A TO VE VÁŽNÉ A ZÁVAŽNÉ VĚCI. V drobnostech, což jsou tak zvané lehké hříchy, hřešíme neustále a je téměř nemožné tady, na zemi, se lehkého hříchu zbavit...
Ale co je to závažná věc? Věc která, jak se říkalo, zakládá takzvanou matérii hříchu? Pokud se o hříchu v současné církvi ještě mluví, tak vlastně jen o tom, že to anebo ono ve skutečnosti – není hřích. Slavný innsbrucký morální teolog Hans Rotter, jezuita, (1932–2014) napsal dokonce veliké uvažování na téma: Proč už tolik věcí není hříchem. Zrušme hřích, pak budeme svatí.
A přitom tolik lidí trpí svou poznanou vinou. Tam, kde se ještě zpovídá, bývají před zpovědnicemi fronty. Jenže v některých západních zemích se už prakticky vůbec nezpovídá. Papež František, který dodnes sám zpovídá, svolal, už před lety, do Říma zpovědníky a postavil jim před oči dva veliké světecké vzory, dva hrdiny zpovědnice, svatého Leopolda Mandiće (1866–1942) a svatého Pia z Pietrelciny (1887–1968).
Nejsem si však jist, že vývoj se pak začal ubírat tím správným směrem.
Psychologové & psychiatři nestíhají – ale to jsou už jenom následky hříchů. Lidé, kteří mají svědomí, přirozeně cítí, když se dopustí hříšného jednání, že se stalo něco špatného. Ale studentkám na oboru sociální práce (ano, občas i studentovi) dnes škola především vtlouká do hlavy, že první pomoc pro člověka v psychické a sociální tísni spočívá v tom, vysvětlit mu – ať už se dopustil čehokoliv – že žádná vina není, že nemá mít žádné „výčitky svědomí“...
Jenže pokud si znova neuvědomíme pojem hříchu, nepohneme se kupředu ani o milimetr.