Návštěvu Svatého otce Františka v Demokratické republice Kongo a v Jižním Súdánu velké české televizní stanice, veřejnoprávní jako soukromé, jakož i Český rozhlas zcela ignorovaly. Totálně. A důsledně. Tak od listopadu 1989 mainstreamová média neignorovala žádnou jinou důležitou událost. Ani milion lidí, kteří se sešli na papežově mši svaté v konžském hlavním městě Kinshase (někteří po několik dní trvající cestě pěšky), nestál přemoudřelým českým editorům a novinářům za jediné slovo. A to i redaktorkám a redaktorům nábožensky-protináboženského pořadu Spirála – promiňte, chci říci Vertikála. Jako by všechna velká média, veřejnoprávní i soukromá, nad sebou měla nějaký společný koordinační výbor. Prostě: neexistující cesta! Naštěstí jsme měli možnost sledovat hodiny vysílání, které papežově službě věnovala televize Noe, naštěstí se stále můžeme podívat na české stránky Vatikánského rozhlasu a přečíst si i pro nás aktuální papežovy katecheze.

Františkovo fyzické nasazení je neuvěřitelné. A jeho kázání a promluvy – dlouhé a hluboké, aktuální a s takovou znalostí souvislostí, že na mě, člověka souvislostí (jak jsem si právě při jeho slovech uvědomil) zcela neznalého, to působilo, jako by papež v těchto zemích roky žil. Šlo již o 40. (v jeho věku!) Františkovu apoštolskou cestu.

Ohlasů a myšlenek, které mě nad touto cestou napadají, je velmi mnoho.

A především je to hrůza z hloubky lidského utrpení, které prožívají naši bližní v různých částech světa, nejen na Ukrajině, i když i o Ukrajině se Svatý otec v Jižním Súdánu zmínil. Utrpení tak šíleného, že nedokážu ani zopakovat, ani připomenout, co se například ve východním Kongu dnes a denně děje. Papežova cesta vedla do zemí, ve kterých probíhá letitá občanská válka (už dříve byl Svatý otec ve Středoafrické republice v době, kdy tam zuřil násilný občanský konflikt). Na účastnících bohoslužby v jihosúdánské metropoli Jubě – i když tančili a jásali jako praví Afričané – byl poznat hluboký smutek. (Děje-li se toto na dřevě zeleném, co se bude dít na dřevě suchém?)

Demokratická republika Kongo má obrovské přírodní bohatství, těží se tam prakticky všechny vzácné nerosty, které potřebuje moderní elektrotechnický průmysl, ale zisk shrabují nadnárodní koncerny při nasazení zločineckých bojůvek, které vyvolávají a udržují konflikt, a za součinnosti vlád několika sousedních států – Demokratická republika Kongo je v důsledku toho, jak Svatý otec připomněl, čtvrtá nejchudší země světa.

Černošský a křesťanský Jižní Súdán se v důsledku tlaku mezinárodního společenství mohl oddělit od arabského a muslimského Súdánu, jehož vláda praktikovala na jihu útlak blízký genocidě, a získal nezávislost; Bohu žel krátce nato vypukla kmenová válka a nový nekončící řetěz násilností.

Není ani možno dost docenit, že ke své cestě do Jižního Súdánu papež pozval i představitele dalších hlavních křesťanských církví v zemi, primasa anglikánské církve Justina Welbyho a moderátora generálního shromáždění skotské presbyteriánské církve Iaina Greenshieldse.

Ale napadaly mě i další myšlenky: o chudobě a bohatství (když jsem viděl, že chyběly velkoplošné obrazovky, pro nás při podobných slavnostech naprostá samozřejmost). A silné myšlenky o církvi, která je jedna, svatá apoštolská a univerzální – to když při bohoslužbě v Jubě zazněly i jazyky dinka, bari, nuer a zande – o kterých jsem nikdy předtím ani neslyšel a musel jsem si vygooglit, co je to za řeči a kde se jimi mluví.
A mnoho dalšího.

Vše ústilo v modlitbu vděčnosti Bohu a úpěnlivé, úpěnlivé, úpěnlivé prosby o veliké Boží milosrdenství pro nás, pro Afriku a pro celé ubohé lidstvo.